AUTORSKÉ PRÁVO A KNIHOVNY Doc JUDr Martin Boháček

# autorské právo a knihovny doc. judr. martin boháček, csc. katedra práva vše praha 1. význam autorského práva pro postavení a či

#
AUTORSKÉ PRÁVO A KNIHOVNY
Doc. JUDr. Martin Boháček, CSc.
katedra práva VŠE Praha
1. Význam autorského práva pro postavení a činnost knihoven
1.1 Konflikt mezi posláním knihoven a zájmy autorů
Posláním knihoven je shromažďovat, zpracovávat, uchovávat a
zpřístupňovat dokumenty a tím přispívat k rozvoji vědy, vzdělanosti a
kultury. Významný úkol mají v tomto směru veřejné knihovny, které plní
tyto funkce ve vztahu k veřejnosti a zejména Národní knihovna, jež je
v rámci ČR pověřena řadou ústředních funkcí v oblasti knihovnictví s
aspekty vnitrostátními i mezinárodními.1/
Při plnění těchto funkcí veřejné knihovny často pracují s dokumenty,
které mají v ČR povahu autorských děl podle autorského zákona č.
35/1965 Sb. ve znění změn a doplňků (úplné znění publikováno pod č.
175/1996 Sb. - dále jen AZ) a musí respektovat právní úpravu AZ. Při
práci s nimi jsou však požadavky AZ na veřejné knihovny opačné -
zatímco knihovnický zákon jim ukládá zpřístupňovat tato autorská díla,
bylo tradičně hlavním účelem autorského práva na území nynější ČR
chránit zájmy autorů a zabezpečovat příznivé podmínky pro rozvoj
literární, umělecké a vědecké tvorby (viz původní dikce nyní již
zrušeného ustanovení §1 AZ). Vůdčí zásadou dosavadního AZ je výlučné
právo autora na využití díla i disponování s autorskými právy k němu,
což znamená omezení knihoven ve zpřístupňování i kopírování těchto
dokumentů jen za zákonem připuštěných okolností. Tyto možnosti jsou
obecně stanoveny v AZ jako tzv. zákonné bezúplatné výjimky knihovny či
jiného uživatele díla z jinak výlučného práva autora na užití díla a
na odměnu za toto užití anebo jsou individuálně sjednány ve smlouvě
mezi autorem (či jiným držitelem práv - nakladatelem, producentem) a
knihovnou.
Někdy jsou vyslovovány názory, že autorské právo je v dnešní době
překonané v souvislosti s masovým užíváním informací, které mají formu
autorských děl, resp. jeho masovým porušováním. Zanikne autorské právo
jako takové nebo se jen oslabí ochrana autorů, je skutečně
anachronizmem a brzdou dalšího pokroku? Nevídané aktivity v
autorskoprávní legislativě i soudní praxi ve významných zemích i v
mezinárodní oblasti v poslední době svědčí o opaku. Pro současnou dobu
je sice příznačná masová potřeba informací a snadná technická
dostupnost, ale také jejich masová finančně náročná tvorba (především
musí být informace vytvořena, aby pak mohla být poskytnuta) a tu stále
ještě nejlépe podporuje autorské právo. Občas se vyskytující naivní
představy, že tvorba informací ve formě autorských děl by existovala
ve stejné kvalitě i intenzitě i bez autorského práva, lze konfrontovat
s realitou obrovského zaostání socialistických zemí způsobeného do
značné míry právě podceněním duševní práce a hmotných podnětů pro ni.
Výlučné právo autora je tradičně odůvodňováno různými pojetími - např.
je chápáno jako "výron jeho osobnosti", jako jeho přirozené právo,
neboť bylo jeho výtvorem, jako odměna za "mimořádný výkon", jako právo
dané mu společností za dílo, které dal on společnosti v rámci jakési
"společenské smlouvy", jako podnět k další tvorbě aj.2/
I když uživatelé potřebují obsah dokumentů, který sám o sobě není
chráněn autorským právem (ale ochranou proti nekalé soutěži, častěji
však podmínkami licenční smlouvy mezi knihovnou a poskytovatelem
informace), musí knihovna pro jeho zpřístupnění operovat i s jeho
formou, která již autorským právem chráněna být může, jedná-li se o
tvůrčí ztvárnění myšlenky. Při zpřístupňování bude obvykle knihovna
příslušná díla kopírovat a šířit (půjčovat, poskytovat údaje či jejich
zpracované soubory, umožňovat vstup do sítě aj.). Jedná se vesměs o
činnosti vyhrazené jen autorovi, resp. jinému držiteli autorských
práv. Knihovny ve své činnosti zajišťují přístup k informacím pro
zákazníky - uživatele autorských děl. V tomto směru naplňují knihovny
veřejný zájem na informování občanů, na podpoře vzdělání a mají
postavení nevýdělečných veřejně prospěšných institucí. Na druhé straně
jsou nuceny si své výdaje alespoň zčásti hradit ze svých příjmů a v
tomto směru poskytují placené služby. Pokud to je za účelem zisku,
jedná se o podnikání a knihovna pak realizuje i vlastní zájem na
zisku. Podle právních řádů mnoha států je rozdílný pohled autorského
práva na knihovny (instituce) výdělečné a nevýdělečné, druhé mají více
bezplatných výjimek (tzv. zákonných licencí), prvé musí mít naopak
většinou individuální svolení držitelů práv za úplatu. Domnívám se, že
je to velmi rozumný přístup, avšak tato diferenciace v našem autorském
právu dosud není tak zřetelná.
1.2 Zájmy producentů (knihoven) a autorské právo
V současné době se však zdaleka nejedná jen o zájem autora. Tvorba a
prosazení autorských děl vyžadují mnohdy značných nákladů a
představují tak celé nové obory podnikání, do nichž nevkládají peníze
jen mecenáši umění a věd, jak tomu bylo ještě na počátku tohoto
století, ale investoři, kteří očekávají, že se jejich investice
vyplatí stejně jako v jiných oborech investování. Jako příklad lze
uvést nákladné expedice na získání podkladů či dokumentárních
materiálů (cestopisy, přírodovědecké či archeologické publikace),
filmový, televizní a video "průmysl" s technicky značně nákladnými
postupy, velká divadelní představení s technickými efekty, dokonalou
HIFI techniku při nahrávání hudebních děl a videoklipů, zabezpečení
ochrany u velkých výstav výtvarných děl, softwarový "průmysl" (včetně
informatiky a CD-ROM), reklamu aj. Jistěže lze i v současné době
vytvořit velká díla levně, ale jsou to spíše výjimky. "Levně
vytvořená" a technicky málo vybavená díla obvykle končí společenským
neúspěchem, vložené náklady se nevrátí a evokují spíše úvahy o
nepromyšlenosti, nepřipravenosti, popř. o nižší kvalitě. Totéž lze
říci o tvorbě informačních databází. Autorské právo musí sloužit nejen
autorům, ale též zohledňovat zájmy producentů takovýchto děl,
nakladatelů, podnikatelů s autorskými díly. V zemích, kde autorské
právo lze celé převádět bez časového či jiného omezení jako "duševní
vlastnictví" (zejména anglo-americký právní systém), obvykle zájem
autora a producenta zastupuje společně producent jako držitel práva
(smluvně převedeného autorem) ve vztazích k uživatelům na druhé
straně, mezi něž lze řadit i knihovny. Někdy však knihovny samy
vystupují jako producenti informatických produktů, tedy na straně
autora. I podle autorského práva USA však může autor, nebylo-li dílo
vytvořeno na objednávku, žádat omezení převodu práv na nabyvatele
(např. producenta) na dobu nejvýše 35 let. Toto právo nelze smluvně
vyloučit, autor se ho nemůže vzdát, nemusí ho však naplnit. Tuto
úpravu řada amerických producentů nezná a je třeba jim ji připomenout,
když se podivují nad omezeními, které právo ČR jako typicky
kontinentální stanoví producentům ve prospěch autora.3/
V ČR (a v dalších zemích kontinentálního práva, kde vůdčí právní
systém v autorském právu je francouzský) se bez ohledu na to, zda bylo
dílo vytvořeno na objednávku nebo ne, autor nemůže vzhledem k §14
odst. 2 AZ svých práv ve prospěch producenta vzdát, resp. je komplexně
převést na producenta, a proto zde autoři a producenti (např.
nakladatelé) vystupují ve vztahu k uživatelům často samostatně,
odděleně. AZ ČR pro producenty ani zvláštní označení či právní režim
nemá, jsou chápáni jako běžní jiní uživatelé.
Výjimkou jsou dle §6 AZ díla filmová a jim obdobná (televizní, videa),
některá díla souborná dle §4 odst. 2 AZ (sborníky, časopisy a mapy) a
dle §17 odst. 5 AZ počítačové programy vytvořené v pracovním poměru. V
těchto případech AZ producenta (u počítačových programů
zaměstnavatele) pověřuje ze zákona výkonem práv autorů. Zvláštní práva
ze zákona mají též producenti zvukových nahrávek a rozhlasové a
televizní společnosti ohledně svých pořadů. Lze konstatovat, že krize
západoevropské kultury v posledních desetiletích je zapříčiněna mimo
jiné též tradičním méně praktickým pojetím autorského práva, které
příliš preferuje zájem autora a nerespektuje zájmy producenta a
neumožňuje mu s dílem plně disponovat, což obrací zájem investorů o
vložení investic do jiných oblastí.
1.3 Zájmy uživatelů (knihoven) a autorské právo
Vedle autorů a producentů má při prosazení autorského díla v praxi
stále větší význam i určitý "komfort" pro uživatele - běžná
dostupnost, snadnost pořízení kopií a využití při další práci aj. To
však výlučná práva autora, popř. producenta znemožňují. Na druhé
straně se technické prostředky, umožňující snadné a rychlé šíření a
kopírování děl, značně vyvinuly a velký význam zde má elektronizace a
převod dokumentů z "klasické" formy na elektronickou a zejména fenomén
Internetu. Autorské právo proto musí zohledňovat i zájem uživatelů,
aby se nestalo systémem zákazů, které nikdo nerespektuje, neboť je
nelze v masovém měřítku kontrolovat a postihovat. Zájem běžných
uživatelů je proto promítnut do výjimek z výlučných práv autorů, resp.
producentů - tzv. zákonných licencí, kdy k určitým typům užití
autorských děl není třeba souhlasu autora ani zaplacení honoráře. V
této skupině figurují též knihovny jako uživatelé autorských děl, pro
něž zákon stanoví zvláštní zákonné výjimky.
1.4 Nová funkce autorského práva
Funkce autorského práva se tedy v současné době mění. Nemůže jen
jednostranně chránit zájmy autorů a klást překážky využívání dokumentů
při předávání informací. Takové překážky jsou nakonec proti zájmům
autora, a to jak při výrobě, tak při šíření a využívání autorských
děl. Proto také byl zrušen §1 AZ, který spatřoval účel AZ jen v
ochraně zájmů autora. Skvěle definuje hlavní účel autorského práva
Ústava USA - nikoli jako ochranu zájmů autora, ale jako podporu vědy a
výzkumu a prosazování uměleckých děl. Zákonné licence ve prospěch
producentů či běžných uživatelů však nemohou na druhé straně zájmy
autora poškozovat. Jsou obvykle upraveny jen obecně, a proto se
konkrétní režim užití daného díla řídí smlouvou mezi majitelem práva a
uživatelem, kde jsou někdy možnosti uživatelů oproti zákonným licencím
zúženy (a je otázkou, zda je to z pohledu práva daného státu, na jehož
území se užívání uskutečňuje, vždy platné). Je též otázkou, zda je to
vždy obchodně výhodné, např. vzhledem ke vstřícnější konkurenci.
Oba hlavní světové systémy autorského práva - anglo-americký Copyright
a kontinentální "droit d auteur" (authors rights) musí dnes zajišťovat
rovnováhu mezi zájmy všech tří hlavních skupin zájmů - autorů,
producentů a uživatelů tak, aby se zohlednila realita nové techniky i
složitých vztahů při tvorbě a prosazování autorských děl v praxi.
Nalezení správné proporce mezi výlučným právem autora a zákonnými
licencemi pro producenty a uživatele je velmi obtížné a snaží se o ni
všechny moderní autorské zákony ve světě, mezinárodní právo i smluvní
praxe všech významných producentů a knihoven.
Do snah o rovnováhu vstupuje i právo soutěžní, které může přílišné
omezování uživatelů korigovat. Tento problém se vyskytuje zejména u
licenčních smluv, jimiž poskytovatel příliš omezuje nabyvatele -
zakazuje mu i ty typy užití, k nimž by jinak měl právo ze zákona na
základě zákonné výjimky, např. k pořízení archivní kopie, k
nevýdělečnému půjčování veřejnou knihovnou, k dekompilaci aj. Toto
omezení je v rozporu s §4 zákona č. 63/1991 Sb. o ochraně hospodářské
soutěže ve znění změn a doplňků a daná ujednání jsou neplatná podle
práva ČR i USA.
Rovněž zvláštní forma smlouvy - tzv. shrink-wrap license (uzavřená
protržením plastikového obalu softwarového "package") je neplatná
nejen podle práva ČR, ale i USA a potom jsou neplatná i omezení
nabyvatele podle takové smlouvy a jeho práva vyplývají obecně ze
zákonné výjimky dle AZ. V USA byl však v létě 1997 připraven návrh
novely čl. 2B amerického obchodního zákoníku (Uniform Commercial Code
- UCC) na připuštění platnosti této formy smlouvy i uvedených omezení
nabyvatele, pokud po protržení obalu pokračoval v užívání produktu, ač
znal či mohl znát podmínky licence. Tento návrh je však kritizován
právníky z oboru autorského i soutěžního práva.4/
Uvedenou proporci mezi zájmy autorů, producentů a uživatelů řešila v
oblasti počítačových programů, půjčování a pronájmu i práv knihoven i
poslední novela AZ z r. 1996. Je to však řešení jen některých otázek a
je poměrně stručné - odpovídající značně obecným formulacím současného
AZ ČR vyžadujícím vyjasnění až výkladem v praxi, zejména v judikátech
soudů, kterých je však zatím velmi málo. Obecná formulace proto
pokrývá poměrně široký okruh výjimek, postrádá však jemné odstíny
uplatňující se v některých zahraničních úpravách s podrobnou dikcí
zákona. Jednostranný pohled pouze na zájmy autora a odmítání uplatnění
autorskoprávní ochrany na oblast počítačových programů a informatiky
byly příznačné pro dosavadní (socialistickou) teorii autorského práva
v ČR, resp. v zemích s centrálně plánovaným hospodářstvím prostě
proto, že zde nebyl kontakt s vývojem, jaký prodělalo autorské právo v
západních zemích od konce 2. světové války.
1.5 Rezidua minulosti v pojetí autorského práva ve vztahu ke knihovnám
Nepochopení této nové role autorského práva se v minulé praxi odrazilo
v tom, že bylo pokládáno jen za záležitost úzké skupiny autorů
"klasických" děl, jíž může "byznys" jen ublížit. V oblasti informatiky
se v důsledku toho v běžné praxi vžilo jako standard jednání zcela bez
ohledu na autorské právo, jakoby se na informatické produkty
nevztahovalo. Docházelo pak k jeho masovému porušování (a dosud
dochází - odhady BSA o legálně získaném software se pohybují okolo
10-15 % produktů).
Rovněž činnost knihoven během socializmu byla až do novely AZ v r.
1996 z hlediska AZ vpodstatě protiprávní - neboť v AZ pro ně chyběly
potřebné zákonné licence. Během socializmu se finanční ztráty autorů z
činnosti knihoven neprojevovaly - autoři měli pevné sazby honorářů,
nezávisle na počtu vyrobených či prodaných kusů knih. Ani
nakladatelství neutrpěla půjčováním či kopírováním děl v knihovnách,
neboť nebyla výdělečnými (chozrasčotními) organizacemi. Přesto byla
diskutována potřeba vyjádřit zákonnou bezúplatnou licenci výslovně v
AZ, aby tím byla praxe knihoven zlegalizována.5/ Dlužno ovšem říci, že
prudký růst techniky a změny v přístupu k autorskému právu ve vztahu k
software a ke knihovnám nastaly i v západní Evropě až v prvé polovině
80. let.
1.6 Typy produktů a aktivit, u nichž dochází v činnosti knihoven k
zásahům do autorského práva a cesty k jejich řešení
Volné zpřístupňování autorských děl knihovnami začalo být pociťováno
jako závažný zásah do zájmů autorů, resp. producentů zejména v
souvislosti s uplatňováním elektronických forem textů (CD-ROM,
Internet) a možností pořídit technicky dokonalé kopie dokumentů a
zvukových nahrávek velmi rychle, bezplatně a ve značném počtu. Činnost
knihoven představuje pro autory, resp. producenty autorských děl
značný únik v jejich příjmech, neboť členové (čtenáři) si již nemusí
zakoupit jejich produkt a získají k němu po omezenou dobu bezplatný
přístup, popř. jeho kopii. "Tradiční" uživatel služeb knihovny -
čtenář, student, profesor či vědec, jenž pro autory i producenty
nepředstavuje tak výrazné ohrožení příjmů (u profesorů a studentů je
to navíc druh reklamy, neboť lze předpokládat, že po vystudování se
budou lidé v praxi vracet k elektronickým produktům, na něž si zvykli
a zakoupí si je), je postupně doplňován či nahrazován podnikatelem,
který potřebuje prostřednictvím knihoven přístup k informacím, jež
může výdělečně a rychle využít. Navíc náklady na tvorbu elektronických
děl, k nimž knihovny umožňují přístup, jsou vyšší, jak již bylo
zmíněno. Funkce knihoven a tím i jejich postavení vzhledem k
autorskému právu se proto mění. To, co na jejich činnosti autorům či
producentům děl nevadilo ještě na počátku 80. let a bylo odůvodněno
veřejným zájmem na vzdělání, jim nyní výrazně vadí, takže začaly (a
oprávněně) reklamovat masové porušování autorských práv. S jakými díly
knihovny pracují?
Jedná se o následující originály i rozmnoženiny produktů:
- neperiodické publikace
- časopisy, sborníky, mapy (díla souborná)
- hudebniny
- zvukové záznamy (gramofonové desky, magnetofonové pásky, kazety, CD)
- filmová díla a díla vyjádřená podobným způsobem (videa, televizní
díla, jiná audiovizuální díla)
- počítačové programy na disketách
- díla multimediální včetně počítačových her na disketách
- databáze ve formě "klasické" (papír, mikrofilm, mikrofiš) včetně
jejich struktury (systém třídění informací, bibliografické přehledy)
- díla obsažená na CD-ROM (databáze, počítačové programy, multimédia),
popř. sestava CD-ROM (souborné dílo)
- dokumenty, databáze, programy aj. dostupné prostřednictvím sítí,
zejména Internetu.
Knihovny mohou využívat a zpřístupňovat uvedené produkty různými
způsoby, mezi něž patří zejména:
- půjčování (neziskové poskytnutí díla k využití jiné osobě) nebo
pronájem (výdělečné poskytnutí díla k využití) originálu nebo
rozmnoženin díla
- provádění kopií pro členy knihovny (buď nevýdělečné - za náklady
rozmnožení nebo výdělečné), a to textů (pomocí kopírky) i zvukových
záznamů, videogramů, databází či počítačových programů a CD-ROM - ve
formě knihovnických služeb
- umožnění pořízení kopií dokumentů samotnými členy v prostorách a na
zařízení knihovny za poplatek nutný k provozu přístroje
- okopírování dokumentů pro potřebu knihovny s následným vystavením
pro členy
- okopírování třídicích systémů (struktury) databází pro potřeby svých
členů
- prodej vyřazených exemplářů knih, darování čestných výtisků ale též
přenechání neaktuálních CD-ROM, nahrazených aktuálnější verzí, jiné
knihovně či uživateli, popř. jejich užívání těmito knihovnami ve
vztahu k jejich uživatelům
- promítání filmů, videogramů, diapozitivů výtvarných děl
- umožnění přístupu uživatelům na Internet či k CD-ROM aj.
Autoři a producenti (nakladatelství) požadují, aby knihovny neměly
volné právo díla půjčovat, ale aby byly povinny u každého díla zvlášť
mít svolení autora, resp. producenta (nakladatele), popř. ochranné
autorské organizace zastupující autora, a to za dohodnutou odměnu,
anebo, bude-li stanovena zákonná licence nahrazující svolení autora či
jiných držitelů práv, aby jim knihovny z půjčování či kopírování
uvedených děl platily tantiémy. Knihovny naopak požadují režim volného
využívání uvedených produktů bez souhlasu autorů (producentů) a bez
zaplacení poplatků, tedy zlegalizování dosavadní praxe.
Tento problém je v jednotlivých zemích řešen různě. V severských
státech se tento problém např. řeší státní subvencí poskytnutou
knihovnám, z níž jsou vypláceny tantiémy z půjčování knih. V řadě
jiných zemí včetně ČR je knihovnám v AZ stanovena pro některé typy
užití některých typů autorských děl zákonná bezplatná licence. U
nenahraných kazet a jiných nosičů i zařízení (kopírovacích strojů) je
stanovena náhradní odměna za potenciální možnost bezplatného pořízení
kopií pro osobní potřebu uživatele. Každý z výše uvedených typů
dokumentů i způsobu jeho využití a zpřístupnění podléhá z hlediska AZ
ČR poněkud jinému právnímu režimu, kterému se budeme dále věnovat.
2. Prameny autorského práva a jejich vývoj
2.1 Čestné dary, privilegia a nejstarší zákony
Ve starověku a středověku neexistovala zvláštní právní ochrana
autorských děl a autorů - jejich příjem z vytvoření knihy se
realizoval prodejem jejího hmotného vyhotovení, na něž bylo úzce dané
dílo - nehmotný statek - vázáno. Autoři neměli právo na odměnu za
vytvoření či užití díla, ale byly jim bohatými osobami věnovány čestné
dary - honoráře. Opisování knih v klášterech bylo spíše záslužnou
prací - zřejmě se jednalo též o určitý typ knihoven. Ochrana před
plagiátem se realizovala spíše v uznání či zavržení v uměleckých
kruzích, tedy opět spíše v oblasti cti. Teprve vynález knihtisku
odhalil rozdíl mezi nehmotným statkem (informací) a jeho hmotným
substrátem, ale ještě dlouho se ochrana uplatňovala jen v rámci
privilegia - monopolního práva na výrobu a šíření kopií knihy
vzniklého rozhodnutím panovníka či místního šlechtice.
Nejstarší zákonná úprava pohybu knih vznikla v Anglii v době Jindřicha
VIII., který svůj odklon od papeže a katolické církve chránil před
působením dovážených či pod vlivem Říma v Anglii vytvořených knih
systémem povinné registrace u jím ovládaného "spolku knihkupců". Bez
registrace nebyla distribuce knihy povolena. Jednalo se o formu
cenzury, "spolek knihkupců" reguloval výrobu i obchod s knihami, kde
tiskaři platili autorům jen za poskytnutí rukopisu jako podkladu a
nesoutěžní prostředí vedlo k vysokým cenám knih a k nemožnosti vydat
knihu potenciálním nakladatelem.6/ Nejstarší autorský zákon byl pak
vydán o sto let později jako tzv. Annin zákon (1709), který ponechal
systém registrace - nikoli ovšem již jako formu cenzury, ale
objektivního záznamu o prvenství ohledně práva na pořizování kopií,
šíření knihy (Copyright). Právo na autorství měl autor již dříve podle
soudních precedentů v rámci tzv. Common Law, bylo však méně významné
než na praktické otázky využití orientované právo na kopírování.
V Anglii byl systém registrací zrušen počátkem 20. století, v USA (kde
původně platily zásady práva koloniální mocnosti - Anglie) se zachoval
až do konce r. 1988, kdy USA vstoupily do Revidované úmluvy bernské z
r. 1886. Nyní již v USA není registrace podmínkou ochrany díla, ale je
přesto u publikovaných děl vytvořených v USA předepsána včetně uložení
1-2 výtisků u Copyright Office. Nebude-li provedena, bude dílo sice
chráněno, ale vydavatel by mohl být stižen pokutou. Registrace
(deponované kopie díla) má ovšem stále značný význam v USA ve sporech
jako důkaz před soudem.
V kontinentální Evropě byl systém privilegií zrušen ve Francii v 90.
letech 18. stol. revolučními dekrety o autorském právu. V prvé
polovině 19. stol. pak zde byly vydány autorské zákony, které
vycházely z opačného principu než anglické právo - z ochrany autora a
jeho osobních práv jako základu, na němž teprve byla položena práva
ekonomické povahy (na využití a na odměnu). Francouzské právo na
rozdíl od anglo-amerického chrání jen díla vysoké hodnoty a
neuplatňuje se u tzv. děl malé mince. Označuje se někdy též jako
"droit d auteur" jako protiklad ke "Copyrightu". Tento systém byl
přijat i v Německu a stal se ve druhé polovině 19. stol. základem
úpravy mezinárodní - Revidované úmluvy bernské (dále jen RÚB).
2.2 Vývoj na území ČR
Na území ČR bylo autorské právo poprvé upraveno rakouským císařským
patentem z r. 1846 a pak zákonem o právu původském z r. 1895. V nově
vytvořené ČSR se autorské právo vybudovalo pod vlivem francouzským,
resp. RÚB, jejímž členem se ČSR stala v r. 1921. V r. 1923 byl pak
vydán zvláštní zákon o nakladatelské smlouvě a v r. 1926 zákon o právu
původském (na území ČR již druhý v pořadí), který zavedl registraci
děl, u nichž nebylo uvedeno pravé jméno autora. V r. 1953 byl pak
vydán třetí autorský zákon odpovídající novým ideologickým východiskům
a v r. 1965 opět další - již čtvrtý autorský zákon ve vazbě na
tehdejší úzké pojetí čs. občanského zákoníku, přijatého jako světový
(nepovedený) experiment v r. 1964 a na Ústavu ČSSR z r. 1960.
Tento zákon je dosud platný a byl v období let 1990-1996 celkem
pětkrát novelizován, jeho úplné znění bylo vydáno pod č. 175/1996 Sb.
K AZ byla vydána řada prováděcích předpisů, které byly vesměs zrušeny.
Zůstala vyhl. MK ČR č. 115/1991 Sb. o úpravě odměn a náhrad oprávněným
subjektům za užití předmětů ochrany podle AZ pořízením zvukové nebo
zvukově-obrazové rozmnoženiny a veřejným půjčováním snímků pro osobní
potřeby ve znění vyhl. MK ČR č. 520/1992 Sb. (tzv. zpoplatnění
prázdných kazet) a dále je to vyhl. MK č. 261/1996 Sb. o odměnách
autorům děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmnožovat pro osobní
potřebu na podkladě tiskovin nebo jejich rozmnoženin přenesením pomocí
technického zařízení na jiný hmotný podklad (zpoplatnění kopírovacích
zařízení). V obou případech se jedná o určitou formu odškodnění
autorům za ušlé příjmy v důsledku pořizování kopií děl uživateli pro
jejich osobní potřebu, k čemuž dochází často právě v knihovnách.
Poslední novela AZ byla vydána v r. 1996 a přizpůsobila právo ČR
některým Směrnicím Evropského společenství (ES) z oblasti počítačových
programů a půjčování a pronájmu děl. Další novela je připravena nyní v
Parlamentu a týká se prodloužení doby ochrany majetkových práv na 70
let po smrti autora - opět v souladu s příslušnou Směrnicí ES. Český
AZ je však již dlouhou dobu kritizován - též autorem tohoto článku -
neboť není potřebným způsobem přizpůsobován novým technickým podmínkám
a pojetím vývoje autorského práva v západní Evropě v posledních
letech. Patří k největším slabinám úpravy duševního vlastnictví ČR a
byl v posledním roce i předmětem ostré kritiky ze strany Světové
obchodní organizace z hlediska mezinárodní dohody TRIPs (viz dále) i
Komise Evropské unie (EU) z hlediska aproximace práva ČR jako jejího
závazku z Evropské dohody o přidružení k EU. Je proto připravována
jeho zásadní změna, kterou lze nazvat "rekodifikace".
2.3 Mezinárodní univerzální a dvoustranné úmluvy dotýkající se
autorského práva, jimiž je ČR vázána, a princip teritoriality
ČR je členem řady mezinárodních smluv v oblasti autorského práva a
práv příbuzných. Je třeba si uvědomit, že tyto mezinárodní úmluvy
nezavazují přímo jednotlivé knihovny či jiné soukromé osoby, ani jim
nedávají přímo práva. Zavazují členské státy, aby vydaly ve svém
zákonodárství příslušnou úpravu. Obecně je třeba konstatovat, že tyto
úmluvy vycházejí z principu teritoriality. Použije se tedy právo toho
státu, kde došlo k využití díla či porušení práva. Postavení cizince
se pak asimiluje v domácím právu, tj. má stejná práva jako občan
daného státu. V některých případech jsou občanům a organizacím z
ostatních zemí RÚB garantována alespoň tzv. minimální práva, a to i
když je vlastním občanům daná země nepřiznává.
Nejvýznamnější úmluvou je v této oblasti RÚB, která stanoví neformální
vznik autorských práv již od vytvoření díla v objektivně seznatelné
podobě a minimální dobu ochrany po dobu života autora a 50 let po jeho
smrti. Má 114 členů včetně ČR, její poslední revize byla z r. 1971 a
1979. Tato úmluva je administrována Mezinárodním úřadem duševního
vlastnictví v Ženevě.
Od r. 1991 byla v rámci WIPO (viz dále) vyvíjena snaha o další
navazující úmluvu známá jako "Bernský protokol". Byla korunována
úspěchem v prosinci 1996 v Ženevě uzavřením dvou smluv WIPO: Smlouvy o
autorském právu a Smlouvy o výkonech výkonných umělců a o zvukových
záznamech (fonogramech). Nepodařilo se dotáhnout do konce třetí
připravovanou smlouvu o sui generis ochraně databází (unfair
extraction - nekalé vynětí) pro nedostatek času a rozdílné pohledy a
návrhy ES (podle Směrnice Rady ES z r. 1996) a USA, avšak práce na ní
pokračují. Obě úmluvy se výrazně dotýkají právního postavení knihoven.
Smlouva o autorském právu reaguje na technický vývoj (řeší tzv.
elektronický Copyright), avšak je jen zvláštní úmluvou ve vztahu k RÚB
a opakuje zásadu RÚB, že nechrání myšlenky, postupy, metody či
matematické teorie. Nepodařilo se dosáhnout shody v tom, že
"elektronická publikace" je formou zveřejnění díla, zejména z hlediska
prvého zveřejnění, a v právu autora i k nikoli trvalé kopii díla.
Chrání (podobně jako TRIPs) počítačové programy jako díla literární i
sestavení dat či jiného materiálu (kompilaci), které je výsledkem
tvůrčí duševní činnosti - v obou případech v jakékoli formě vyjádření.
Autor má dále výlučné právo na zpřístupnění díla veřejnosti
(distribuci), přičemž otázku vyčerpání tohoto práva prvým prodejem či
jiným převodem vlastnictví (uvedením na trh) budou řešit národní AZ.
Výlučné právo autora na komerční pronájem díla se podle Smlouvy
vztahuje s určitými omezeními jen na počítačové programy, filmová díla
a díla zhmotnělá ve fonogramech.
Největším úspěchem Smlouvy je výlučné právo autora na jakýkoli přenos
on-line, při němž jakákoli osoba z veřejnosti může mít k dílu přístup
v místě a čase touto osobou individuálně zvoleném. Týká se tzv.
"on-demand transmissions". Dalším úspěchem je ochrana elektronické
informace o výkonu práv (electronic right management information)
zahrnující osobu držitele práv (tzv. Copyrightovou výhradu) a rozsah
práv. Tato informace nemusí být na díle umístěna, ale pokud je, nesmí
být odstraněna či změněna. Smlouva obsahuje i ochranu proti
odstraňování technické ochrany použité na produktu autorem.7/ Právo ČR
nemá zatím výslovnou ochranu struktury databáze (výklad AZ snad tuto
ochranu umožňuje), vyčerpání práva, přenosu on-line a informace o
výkonu práv. Postihuje se výroba, šíření (i držení) prostředků k
odstranění technické ochrany, ale ne odstranění samo.
Další významnou úmluvou je Všeobecná úmluva o právu autorském ze
Ženevy z r. 1952 (VÚA), která řeší ochranu děl autorů ze zemí
neformální ochrany v zemích s ochranou registrační - za pomoci tzv.
výhrady (doložky) autorského práva - C v kroužku, jméno a příjmení
nositele autorských práv a rok prvého uveřejnění díla. Vzhledem k
tomu, že mezi státy, jež jsou členy RÚB i VÚA, se používá pouze RÚB a
dále proto, že hlavní země registračního systému - USA - svůj systém
změnila od r. 1989 na neformální a vstoupila do RÚB, význam VÚA
poklesl.
Další mezinárodní úmluvy, jimiž je ČR vázána v této oblasti, se týkají
práv příbuzných k právu autorskému - výkonných umělců, výrobců
zvukových záznamů a rozhlasových a televizních společností ohledně
jejich vlastních pořadů. Je to Římská úmluva z r. 1961 o ochraně
výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a pořadů rozhlasových a
televizních společností, Ženevská úmluva (II) z r. 1971 o ochraně
zvukových záznamů proti jejich pirátskému rozmnožování a Ženevská
úmluva (III) z r. 1989 o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl. Tyto
úmluvy však nemají mnoho členů. Revizi Římské úmluvy by představoval
připravovaný Nový nástroj k ochraně výkonných umělců a výrobců
fonogramů.
K úmluvám speciálně zaměřeným na oblast autorského práva a práv
příbuzných přistupují dvě obecné úmluvy z oblasti duševního
vlastnictví, jichž je ČR členem - Stockholmská o založení Světové
organizace duševního vlastnictví (WIPO) z r. 1967 (zakládající
Mezinárodní úřad duševního vlastnictví v Ženevě) a Dohoda o obchodních
aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPs) z r. 1994, jež umožňuje
prosadit důraznější ochranu autorského práva ve světě tím, že podle
její úrovně, týkající se např. počítačových programů a databází a
postihu výdělečného půjčování (tj. pronájmu) autorských děl, umožňuje
ostatním zemím (zejména producentským, např. USA a EU) přiznat či
naopak odejmout doložku nejvyšších výhod v mezinárodním obchodě, popř.
zavádět jiná jednání. TRIPs je speciální dohoda v rámci systému
Světové obchodní organizace (WTO), nástupkyně GATT (Všeobecná dohoda o
clech a obchodu), a spojení ochrany duševního vlastnictví s obchodem
ukazuje, jaký stěžejní praktický význam se autorskému právu v
nejvyspělejších zemích přikládá. Z dvoustranných smluv je nutno uvést
alespoň obchodní dohodu s USA z r. 1990, která též stanoví povinnost
chránit počítačové programy autorským právem.
Potřebné změny v autorském právu lze dosáhnout v současném vzájemně
propojeném světě nejprve v mezinárodním právu (v rámci EU v právu ES)
a odtud jednotně v národních úpravách, které jsou pro vlastní řešení
právních otázek rozhodující. K uvedeným cílům směřuje příprava
harmonizace práva Internetu v ES a Japonsku.
2.4 Mezinárodní právo soukromé - kolize právních řádů
Velký problém zdánlivě vzniká v otázce, který právní řád použít v
mezinárodních vztazích zprostředkovaných Internetem. Má to být právní
řád státu, odkud byla informace okopírována (uploaded), kde je
umístěna databáze nebo kam byla odeslána a zkopírována (downloaded),
kde je sídlo uživatele či správce sítě? Je jisté, že "světové
elektronické autorské právo" neexistuje, ale zdá se, že cesta k řešení
zmíněného konfliktu práv je stejná jako u vysílání TV přes hranice, u
mezinárodních telefonních hovorů aj. Používá se vždy právní řád státu,
kde došlo k dané právní skutečnosti (kopírování aj.), tedy v daném
případě by to byly oba právní řády (up- i downloading), každý ovšem
jen na svém území. Je tedy možné, že táž činnost bude v jednom státě
povolena a ve druhém zakázána, ale to je běžné i v jiných oborech
činnosti. Z těchto příkladů vyplývá potřeba harmonizace právních řádů
v této oblasti, opřená nejspíše o Protokol k RÚB a dokumenty ES.
Autorské právo si nelze sjednat ve smlouvě ani jako tzv. právo
rozhodné (to je možné pro režim smluv, nikoli pro právní režim ochrany
autorských děl či pro právo soutěžní), a to ani rozšířením domácí
ochrany (např. "zájmy autora jsou zajištěny tím, že platí alespoň
taková ochrana jako v právu USA"). Takové ujednání je neplatné,
nehledě k tomu, že co je podle práva USA výhodné pro autora, nemusí
být podle práva ČR výhodné i pro producenta.
Vzhledem k rozdílům v autorském právu různých zemí (a to i v rámci EU)
je třeba zahraničním partnerům, zejména z USA, někdy vysvětlit, že
některá dohoda nebo smluvní ustanovení, které mají uvedeno ve
formulářové podobě (tzv. adhézní smlouvy), jsou podle práva ČR
neplatná, že zde prostě platí jiný právní režim, který ani smlouvou
nelze eliminovat, podobně ostatně jako ve Francii či v některých
otázkách i v USA, jak již bylo zmíněno. Je to důvod pro individuální
přístup ze strany poskytovatele práv, neboť je v jeho zájmu zajistit
si příslušnou ochranu. Pokud přesto dané ustanovení ve smlouvě zůstane
a je neplatné, není třeba je dodržovat. I na to by ale zahraniční
partner měl být upozorněn.
Pokud se týče smluv v oblasti duševního vlastnictví (licence, převody
práva, autorské smlouvy), platí v ES Římská úmluva o právu použitelném
na smluvní závazky z r. 1980. Podle ní se použije na smlouvu právo,
které je určeno dohodou stran, a není-li takové dohody, je to právo
země, kde je hlavní místo podnikání strany, jejíž plnění je pro daný
vztah charakteristické. Bude to obvykle sídlo poskytovatele licence.8/
2.5 Asociační dohoda s ES a právo ES dotýkající se autorského práva -
Směrnice ES o databázích a o prodloužení doby ochrany
Pro ČR je dále velmi významnou obecnou dohodou Evropská dohoda o
přidružení s ES a členskými státy ES, kde se pro ČR stanoví povinnost
zdokonalovat své právo duševního vlastnictví a harmonizovat jej s
právem ES. V právu ES není autorské právo upraveno (unifikováno)
komplexně, jsou harmonizovány jen jeho některé výseky a základní
úprava je ponechána národním právům členských zemí. Pro ČR tedy platí
závazek zavést ve svém vnitřním právu úpravu odpovídající
harmonizujícím dokumentům. Těmi jsou vesměs Směrnice Rady ES, které
jsou závazné pouze pro členské státy EU, jež je mají transformovat do
svých vnitřních autorských zákonů, a nikoliv přímo pro občany a
organizace, jak by to bylo u Nařízení Rady ES. Avšak tyto Směrnice
jsou dostatečně konkrétní a přinášejí určitá práva (výhody), a proto
podle praxe ES pokud by je členský stát netransformoval do stanovené
doby, stanou se v něm přímo závaznými, resp. lze náhradu škody, jež by
daná osoba utrpěla proto, že stát Směrnici netransformoval do svého
práva, žádat na příslušném státu, nelze ovšem Směrnici použít přímo
pro nároky mezi osobami soukromými. Pro ČR zatím závazné přímo být
nemohou, ale jejich transformace do AZ je významným kritériem
posouzení připravenosti ČR k přijetí do EU.
Jedná se zejména o tyto Směrnice Rady ES:
- 91/250/EEC o právní ochraně počítačových programů - tato Směrnice
byla plně transformována do AZ ČR novelou z r. 1996,
- 92/100/EEC o právu na půjčování a pronájem a o určitých právech
příbuzných s autorským právem - s touto Směrnicí byl AZ ČR v části
týkající se práv příbuzných v plném souladu již dříve a ohledně práv
na půjčování a pronájem byla částečně úprava transformována do AZ. Obě
se významně týkají činnosti knihoven. O úpravě AZ ČR představující
transformaci úprav obou bude výklad níže v bodu 3.8.
Transformována dosud není Směrnice Rady ES z r. 1996 (OJ 1996 L77/20)
o právní ochraně databází (zejména struktura databází jako dílo
souborné a tzv. unfair extractions - nekalá vynětí z obsahu databáze)
ani Směrnice Rady ES 93/98/EEC o harmonizaci doby ochrany autorského
práva (na období 70 let post mortis autorem u autorských práv a 50 let
u práv příbuzných). Zatímco promítnutí druhé z uvedených směrnic do
práva ČR je již připraveno v návrhu novely AZ, jež je předložena
Parlamentu, prvá by představovala nejen novelu AZ (z hlediska
výslovného přiznání ochrany AZ struktuře databází nejspíše jako dílu
soubornému), ale asi vydání zvláštního zákona o právu na ochranu proti
nekalému vynětí (kopírování) části nebo celého obsahu databáze, jež by
měl mít její sestavitel (producent). Zřejmě by nepostačila pouhá
aplikace již současné úpravy vyvolání nebezpečí záměny dle §47 písm.
c/ ObchZ - ochrana proti nekalé soutěži v ČR není zcela odpovídající,
neboť nemá výlučné právo a dobu jeho trvání a váže se na soutěžní
vztahy.
Částečně je v poslední novele zohledněna Směrnice Rady ES z r. 1993
(OJ 1993 L248/15) o koordinaci autorského práva a práv příbuzných
použitelných na satelitní vysílání a kabelové přenosy.
Velmi významný je návrh dalšího dokumentu - tzv. Green Paper týkající
se autorského práva a práv příbuzných v informační společnosti z r.
1995. Rozsáhlý materiál klade základní otázky a podává návrhy na
jejich harmonizované řešení v devíti oblastech autorského práva včetně
kulturní politiky a ochrany osobnosti. Patří mezi ně návrh na výlučné
právo autora i k pořizování nikoli trvalých kopií k počítačové paměti
(podle práva ČR takové právo autor má) a k digitálnímu přenosu
(šíření) díla, při němž je zpřístupněno veřejnosti, a dále vyčerpání
práva autora prvým prodejem produktu na trhu v některé zemi EU. Je
ovšem otázkou, co je veřejnost (např. více adresátů zprávy v téže
síti?). Mimořádně zajímavé je výlučné právo na digitální přenos "videa
na přání" uživatele, což je chápáno jako nájem pohyblivých obrázků,
resp. AV děl, přestože nejsou na hmotném nosiči. Za komerční nájem je
třeba platit autorovi odměnu. Má být chráněna digitální informace o
výkonu autorských práv a posílena práva osobní se zřetelem na
technický pokrok. Na rozdíl od amerického White Paper spatřuje
dokument ES v digitálním automatickém monitorování užití díla (kterým
počítačem a kdy) zásah do sféry osobnosti.9/ Na Green Paper navázala
diskuze, již shrnulo Sdělení Komise EU z 20.11.1996, připravující
White Paper ES (návrh Směrnice).
3. Autorské dílo - elektronické dílo a elektronický Copyright,
dichotomie obsahu a formy informace, jedinečnost a originalita, název
díla a jeho struktura
3.1 Vymezení pojmu "autorské dílo" a význam pro praxi knihoven
Předmětem ochrany je autorské dílo, tedy výsledek tvůrčí duševní
činnosti autora, které patří do oblasti literární, umělecké nebo
vědecké. Autorským zákonem nemůže být chráněna informace, která není
výsledkem tvůrčí fantazie autora, ale jen výsledkem shromažďování,
měření aj. Dílo musí být zařaditelné do jedné z uvedených oblastí -
počítačový program je např. chráněn jako dílo literární. Z hlediska
druhu díla se může jednat o dílo slovesné, divadelní, hudební,
výtvarné (včetně děl architektonických a užitého umění), filmové a
díla vyjádřená podobným způsobem (televizní, videogram, jiné
audiovizuální dílo), fotografické a kartografické. Počítačové programy
jsou chráněny jako díla literární, pokud splňují znaky autorského díla
- tj. jsou-li výsledkem tvůrčí činnosti autora. Požadavek tvůrčí
činnosti ovšem platí pro všechna autorská díla.
Vymezení předmětu ochrany je pro praxi knihoven významné pro
ozřejmění, které z dokumentů, s nimiž pracují, splňují dané pojmové
znaky a u nichž je nutno proto respektovat autorskoprávní režim. Tato
vymezení nejsou v právu ČR podrobná, a proto je nutno správně pochopit
obecné pojmy a aplikovat je na velmi různorodou praxi. V tomto směru
nelze mnohdy dát knihovnám jednoznačný návod, "kuchařku" - záleží na
správném výkladu v konkrétní situaci. Spory rozhodne v konečném
případě soud, a proto jsou velmi důležité soudní judikáty, kterých je
však v této oblasti zatím velmi málo a jsou dosud nahrazovány výkladem
právní vědy.
Je též nutno zdůraznit zmíněný princip teritoriality a odlišnost
pojetí šíře ochrany v různých zemích, s níž se mohou knihovny ve své
praxi setkat. Zejména producenti (a distributoři) z USA a Spojeného
království mají snahu se neohlížet na národní právo nabyvatele licence
a postupovat, jakoby tam platilo jejich právo, popř. ve smlouvě uvádět
neplatnou klauzuli, že poskytované produkty "jsou chráněny podle práva
USA ...". Pro režim smlouvy lze ovšem sjednat právo USA jako rozhodné,
ale na území ČR musí i pak být respektována kogentní ustanovení AZ ČR.
Omezení AZ ČR však obchodní partneři z těchto zemí mnohdy nechápou,
neboť jsou jejich právnímu cítění vzdálená. Je třeba jim vysvětlit, že
pokud v takovém případě text smlouvy nepřizpůsobí, mohou být některé
partie dané smlouvy pro rozpor s právem ČR neplatné.
3.2 Elektronické dílo a elektronický Copyright
Pojmem "elektronické autorské dílo" jsou obvykle označována autorská
díla vyjádřená v elektronické podobě. Není to nějaký nový typ
autorského díla, který by rozšířil výčet uvedený výše v bodu 3.1,
neboť v elektronické podobě mohou být vyjádřeny všechny typy děl výše
uvedené, nejčastěji však počítačové programy, databáze - jejich
struktura, popř. výjimečně i obsah, texty, obrázky (výtvarná díla),
fotografie, hudební díla, audiovizuální a multimediální díla, mapy aj.
Pro "elektronická díla" je tedy společné jen to, že mají elektronickou
podobu, srozumitelnou počítači, tj. v dialogových databázích, na
disketách, kompaktních discích a sítích včetně Internetu.10/ Jinak
jsou ovšem tato díla i přes svou elektronickou podobu vzájemně dosti
rozdílná svou povahou a i svým právním režimem (např. právní režim
programu oproti textovému autorskému dokumentu). Elektronickou podobu
mohou mít i díla příbuzná (např. zvukové záznamy a výkony výkonných
umělců - hudebníků na nich zachycené). "Elektronický Copyright" je
obvykle chápán jako autorské právo, které upravuje díla vyjádřená v
elektronické podobě, v elektronických médiích. Je ale třeba zdůraznit,
že se nejedná o zvláštní, nové "elektronické autorské právo" anebo
zvláštní "elektronická autorská díla", ale jen o obecnou úpravu
autorského práva, která dopadá na obecná autorská díla (literární,
umělecká nebo vědecká), vyjádřená v elektronické podobě. Protože se
jedná o nové technické jevy, jsou nové i jejich právní aspekty, které
obvykle nespočívají ve specifické podrobné úpravě, v odchylkách od
obecné úpravy, ale ve výkladu aplikace obecné úpravy autorského práva
soudy, popř. odborníky na počítačové právo a ve zvláštních
ustanoveních ve smlouvách. Týká se to např. podmínek pro užívání děl
obsažených na CD-ROM (např. textů), které jsou ve smlouvách obvykle
zúžené ve srovnání s podmínkami pro užití týchž děl, pokud by měly
podobu papírovou.
Elektronická podoba nejen tedy, že z nich nečiní jednotný typ děl, ale
ani nevede ke stejným odchylkám právního režimu děl v elektronické
podobě od děl vyjádřených v jiné podobě, např. klasické - papírové.
Jinými slovy, právní režim daného typu díla (např. textu - díla
slovesného) je stejný, ať je vyjádřen v podobě papírové nebo
elektronické. Otázkou je, zda by někdy určitá specifika pro některá
elektronicky vyjádřená díla (např. v síti či na CD-ROM) v AZ neměla
být upravena. Specifický režim mají nepochybně po novele AZ v ČR
počítačové programy díky povinné harmonizaci s právem ES, avšak
nerozlišuje se zde, v jaké podobě je program vyjádřen, ochrana se
vztahuje na všechny podoby (papírovou, resp. ve formě zdrojového kódu
i ve formě strojového kódu). Podrobný výklad novely AZ i její předlohy
- Směrnice Rady ES z r. 1991 o ochraně počítačových programů jsem
podal v časopisu Systémová integrace.11/
Autorské právo se na elektronicky vyjádřená díla vztahuje zhruba od r.
1980, kdy v USA došlo k novele AZ z r. 1976, a používá se nyní na
jejich ochranu ve většině významnějších zemí, a to i přes počáteční
odpor v řadě z nich včetně ČR. Tradiční pojetí autorského práva se
ovšem jen obtížně vyrovnává s CD-ROM a Internetem, neboť mnoho
činností jejich uživatelů je z hlediska AZ problematických.
Řada uživatelů (zejména z řad knihoven), ale např. i vláda USA v
některých svých prohlášeních k projektu Národní informační
infrastruktury pokládá autorské právo v dosavadním pojetí za překážku
dalšího vývoje uplatnění elektronických technologií. Vyhledání
informace na Internetu, její zkopírování do paměti vlastního počítače
či na disketu a následné poslání dále pomocí LAN je porušením AZ. Pro
nevyjasněnost právního režimu byly zmařeny i některé projekty ES (DG
XIII).
Majitelé autorských práv, nakladatelé, se obávají ztráty kontroly nad
využíváním svých děl, kdyby je převedli do digitální podoby CD-ROM
nebo síťové verze, a proto s tím často váhají. Bylo by sice možno vést
"zastrašovací spory" nebo trestní postihy proti uživatelům, ale tím
riskují ztrátu zákazníků, neboť konkurence bude jistě zdůrazňovat
mírnější přístup. I když jsou občas tyto postihy realizovány, zejména
BSA (Business Software Aliance, jež sdružuje nejvýznamnější české i
zahraniční softwarové společnosti působící v ČR, např. Microsoft, APP
Systems aj.), je výchovné působení přesvědčivější. Z pirátů se naopak
při přesvědčovací práci mohou stát řádní zákazníci. Tak si celá
odvětví SW průmyslu zvykla přivírat nad pirátstvím oči.12/
V ČR se uvádí, že cca 83 % SW je nelegálního, což je jedna z
nejhorších statistik v Evropě, ba i na světě. Přesto lze trestní
postihy, dotažené do odsouzení soudem, v této oblasti dosud spočítat
na prstech jedné ruky. V poslední době je údajně připraveno několik
desítek stíhání dalších případů. Velmi málo je i civilních sporů.
Problém masového nerespektování autorského práva při užívání Internetu
je spojen i s tím, že se jedná o médium používané zpočátku pouze
akademickou obcí. Ztěží bude někdo postihovat profesory za to, že
kopírují z těchto médií potřebné studijní podklady jednak pro přípravu
výuky a své vědecké práce, jednak pro své studenty. Obdobně to je i se
studenty samými. Na druhé straně, jedním ze stíhaných je student,
který provozoval ilegální výrobu (nahrávání) CD-ROM a ve škole si
vyvěsil inzerát. Jak již však bylo uvedeno, uživatelé Internetu se
mění, stejně jako "čtenáři" v knihovnách, mění se i funkce Internetu a
knihoven. Lze předpokládat, že k trestním postihům a obchodním sporům
v nejbližší době - i vzhledem k hrozivým statistikám ČR - dojde a že
se problémy nevyhnou ani knihovnám.
Otázkou pak je, zda autorské právo, protože se neaplikuje, není
zbytečné. Mnozí provozovatelé sítí i uživatelé na autorské právo ve
své praxi vůbec nedbají a navrhují řešit problémy v této oblasti bez
ohledu na ně, např. pevnými cenami za služby v síti (zkopírování
informací z databáze nebo CD-ROM, jejich zpracování a odeslání
zákazníkovi na jeho počítač) vyjadřujícími "přidanou hodnotu" služby,
aniž by měly svolení majitele práv k databázi či CD-ROM.13/
3.3 Problém myšlenky a formy jejího ztvárnění, vnitřní forma
Autorským právem je všude na světě chráněno jen tvůrčí ztvárnění
určité myšlenky, nikoli myšlenka sama. AZ tedy nechrání obsah sdělení
daného dokumentu, jeho informační hodnotu, obsah databáze (jednotlivá
data či informace), systém řízení či algoritmy, ale jen specifický
způsob vyjádření tohoto obsahu, jak se projevuje ve formulacích
dokumentu, ve výběru příkazů programovacího jazyka programu počítače
aj. Takovéto pojetí má autorské právo ve všech zemích včetně ČR.
Chráněny jsou jen ty části dokumentu, které tyto podmínky splňují
(nejsou tedy chráněny formy společné všem, tzv. public domain, jako
jsou pozdravy, přísloví, umělecké slohy a jejich typické výrazové
prostředky, programů např. použití kláves pro jednotlivé funkce,
princip oken aj.). Je chráněna i struktura dokumentu (kapitoly knihy,
akty divadelní hry) či počítačového programu (uspořádání modulů a dat)
nebo databáze, je-li struktura sama výsledkem tvůrčí fantazie autora a
nevyplývá-li z povahy utříděného materiálu (tzv. vnitřní forma díla).
U děl vědeckých je formou díla uspořádání látky z hlediska výkladu,
argumentace aj., avšak zřejmě se ochrana týká více než u jiných děl i
aspektů odborného obsahu díla.14/
Fakt, že nejsou chráněny "myšlenky, které jsou podkladem jakékoli
části programu", je výslovně vyjádřen i v čl. 1 Směrnice ES o ochraně
počítačových programů z r. 1991. Dichotomie ochrany obsahu (myšlenky)
a formy jejího vyjádření u elektronicky vyjádřených děl patří od
počátku k základním problémům použití autorského práva v oblasti
systémové integrace. U počítačových programů včetně problematiky
ochrany systému, algoritmů, vnitřní struktury programu, způsobu
ukládání dat a nechráněných prvků programu (public domain) i postihu
tzv. neliterárního kopírování byla řešena v řadě soudních rozhodnutí
zejména v právu USA (např. Dental Laboratories v. Jaslow, Lotus v.
Paperback, Computer Associated v. Altai). I přes omezení možností
ochrany obsahu myšlenky dané samou podstatou autorského práva je
autorské právo stále nejvýznamnější formou ochrany elektronických
informací a zmíněné precedenty při nedostatku české judikatury
poskytují určité inspirace i pro praxi ČR.15/
Autorské právo chrání nejen program jako celek, ale i jeho část, která
může být vyjádřena samostatně ve formě jiného druhu díla (např. text
manuálu, obrázky, grafické řešení počítačové hry, hudební doprovod,
"obrazovky" programu aj.), mají-li povahu autorského díla. I to bylo
konstatováno v precedentech USA či Spojeného království (o porušení
autorského práva se jednalo i tam, kde byl použit stejný "look and
feel", tj. působení obrazovky na uživatele, ač to bylo dosaženo jiným
programem).16/ To bylo zřejmě stejně chápáno i dle práva ČR.
Za stejných podmínek může být chráněn i výsledek použití programu k
vytvoření nového díla vyjádřeného elektronickou formou - počítačové
grafiky, hudby, nové struktury dat, nového programu, které vesměs
mohou být samostatně přenášeny sítí, kopírovány aj. Součástí ochrany
programu jsou podle čl.1 již zmíněné Směrnice ES o ochraně
počítačových programů z r. 1991 i přípravné projektové materiály
(nikoli naopak), mají-li samy povahu autorského díla.
Chráněn není jen zdrojový kód, ale i digitální binární forma jeho
vyjádření. V některých právních řádech musí být trvale (stable)
zachycena, např. v právu USA to nesplňuje světelný paprsek na
obrazovce počítače či promítaný jinam, aniž by byl trvaleji uložen na
podkladovém filmu, v paměti, disketě aj., avšak přenos dat sítí by
tento požadavek měl podle White Paper z r. 1995 naplnit.17/ V právu ČR
k ochraně postačuje i nikoli trvalá forma (např. improvizace na piáno,
i když nebyla zachycena na záznam).
Otázky podobnosti dvou děl vyjádřených v elektronické podobě jsou v
právu USA řešeny méně přísně než v právu ČR. Podle precedentů Arnstein
v. Porter (1946) či Dawson v. Hinstram Music (1990) postačí v
americkém autorském právu pohled průměrného diváka, který rozezná
rozdíly, k závěru, že se nejedná o kopii.18/ V právu ČR je podobné
kritérium použito v oblasti ochrany proti nekalé soutěži, u autorského
práva by odlišnost musela být podstatná.
3.4 Název díla, názvy kapitol či literárních postav
Chráněn je i název díla, názvy kapitol či podkapitol, literárních
postav nebo pojmenování modelů aj., a to nezávisle na díle samém,
pokud jsou tyto názvy samy specifické a výsledkem tvůrčí činnosti. To
může mít význam zejména tam, kde knihovna vystavuje svým členům obsahy
(tj. názvy kapitol) odborných knih či článků, aby tak zpřístupnila
informace o jejich zaměření. Vzhledem k tomu, že se nejedná o použití
stejných názvů v jiném odborném článku, bylo by možno chápat tento
postup spíše jako propagaci daného článku, jež autorovi pravděpodobně
přiláká další čtenáře a tedy i potenciální kupce, než jako plagiát
autorského díla.
Vzhledem k tomu, že je vždy zároveň řádně citován autor a dílo, bylo
by to možno chápat jako tzv. malou citaci podle ­15 odst. 2 písm. c/
AZ. Pokud by však jiná osoba (či knihovna) takovéto názvy použila do
svého díla či členění, jedná se již o plagiát, za podmínky shora
zmíněné individuality daných názvů.
3.4 Anotace
Podobný problém je u anotací, které nejsou chráněny jako autorská
díla, pokud jen sdělují obsah díla (myšlenky, informace), ale mohly by
být, pokud by forma sdělení byla specifická, neobvyklá. Čtenáře však
zajímá sám obsah excerpovaného díla a přivítají spíše standardní
způsob zpracování anotace než neobvyklý způsob jejího vyjádření. Bude
se tedy spíše jednat o myšlenku, která sama není chráněna AZ. Zde by
připadala v úvahu ochrana proti nekalé soutěži dle §47 ObchZ.
3.5 Jedinečnost (individualita) oproti originalitě díla
Tvůrčí povaha jako výsledek fantazie tvůrce znamená, že dílo musí být
jedinečné, individuální, že objektivně statisticky je velmi
nepravděpodobné, že budou vytvořena dvě stejná díla nezávisle na sobě
dvěma osobami. To má velký význam u tzv. děl malé mince, která AZ
chráněna nejsou - např. rutinní programy, kompilace dat, uspořádání
databáze podle abecedy, použití známých postupů a standardních
způsobů, jednoduchá grafika či rutinní díla užitého umění aj., kde je
pravděpodobné (a občas se to stane), že jsou nezávisle paralelně
vytvořeny dva stejné produkty. Proto v autorském právu není podstatná
priorita vytvoření, registrace díla aj. - na rozdíl od práva
patentového či známkového (uložení díla u nezávislé objektivní
instituce však může být důkazem o nezávislém vytvoření a naopak vede k
pochybnostem o původnosti kolidujícího díla druhého autora).
Požadavek jedinečnosti anglo-americké právo nezná, proto tamější AZ
chrání i stejné programy či struktury databáze, které vytvořili dva na
sobě nezávislí autoři. Oba pak mají výlučná práva vůči ostatním
osobám, vůči sobě však vystupovat nemohou. Tento přístup je vyjádřen
(i když ne výslovně) i ve Směrnici ES z r. 1991 a je aplikován na
programy počítačů a struktury databází (ne ovšem na jiná díla) i v
zemích západní Evropy, kde se jinak požaduje jedinečnost díla
(Francie, SRN aj.). Stojí tedy za uvážení, zda bychom jej u
elektronických děl neměli používat i v ČR.
Vyšším požadavkem na jedinečnost díla se liší pojetí práva ČR a
kontinentální Evropy od práva anglo-amerického, kde postačí, že je
dílo jen "originální", tj. že pochází od dané osoby (autorskoprávní
pojetí termínu "originalita" je zde užší, než je v angličtině obecně i
než je v českém AZ i v obecné češtině). V anglickém právu postačí, že
dílo je výsledkem duševních "dovedností a úsilí" (skills and effort)
autora a chráněny jsou tak i technické výkresy, jízdní řády aj. Proto
jsou chráněny i nezávisle paralelně vytvořené produkty (pro oba
tvůrce), např. programy počítačů, což ovšem odporuje samé podstatě
kontinentálního autorského práva. Menší nároky jsou pak kladeny i na
uznání struktury uspořádání informací či dat v databázi za předmět
ochrany autorského práva, jež je v "klasickém" kontinentálním pojetí
obvykle pouhou nechránitelnou kompilací. Po přijetí Směrnice ES o
databázích z r. 1996 však právě kompilace (sestavení) dat je chráněna
ve všech zemích EU, je-li ovšem výsledkem tvůrčí činnosti.
Širší pojetí ochrany autorského práva zde totiž nahrazuje nedostatek
ochrany proti nekalé soutěži, která je v těchto zemích (na rozdíl od
zemí kontinentálních včetně ČR) výrazně slabší. Snadněji se proto v
těchto zemích prosadila autorskoprávní ochrana počítačových programů a
struktury databází, což bylo v kontinentálním autorském právu chápáno
zpočátku jako značně cizorodé a koncepčně nepřijatelné. Snahy o vydání
zvláštní specifické ochrany (tzv. sui generis) pro programy však byly
všude ve světě neúspěšné a autorské právo se prosadilo jako hlavní
forma ve všech významnějších zemích a v současné době není
pravděpodobná ani změna, např. přijetí ochrany sui generis.
Právo USA na rozdíl od práva anglického určitý stupeň tvůrčí činnosti
vyžaduje - známý je precedens Feist v. Rural Telephone Service,19/kde
okopírování telefonního seznamu druhou společností bylo chápáno jako
porušení autorského práva u uspořádání databáze telefonních účastníků
v části "žlutých stránek", které byly sestaveny specificky podle
profesí, nikoli však u "bílých stránek", jež byly sestaveny určitým
standardním způsobem, byť obě struktury sestavily data podle abecedy.
Obsah informací v seznamu samozřejmě chráněn nebyl ani v právu USA
(tím méně by byl chráněn v právu ČR). Je otázkou, zda by "zlaté
stránky" byly v ČR chráněny jako autorské dílo, spíše by byly
pokládány za tzv. dílo malé mince.
Je ovšem třeba říci, že v otázce, co je chráněno podle autorského
práva, je v praxi zemí kontinentální Evropy u počítačových programů a
struktury databáze patrný posun směrem k menším nárokům - pod vlivem
praxe anglo-americké. Běžně se připouští ochrana paralelně vytvořených
programů či struktur databáze, ač u jiných autorských děl je to
vyloučeno. Lze čekat takovýto posun i v praxi ČR. Jedná se ovšem zatím
o názory teoretické, neboť soudní judikáty v této věci zatím v ČR
chybí. Na druhé straně se i v právu USA požaduje větší míra tvůrčího
úsilí pro poskytnutí autorskoprávní ochrany. Toto sbližování přístupů
obou systémů vyplývá z potřeby jednotného režimu nutného pro
mezinárodní obchod s informacemi.
U počítačových programů lze připomenout již zmíněný precedens z praxe
USA - Lotus v. Paperback, podle něhož nejsou chráněny programy, kde
daná myšlenka - programovaný systém algoritmů, jež je základem
programu (a není chráněna), může být vyjádřena jen jedním nebo
několika málo způsoby. Lze-li ji vyjádřit více způsoby, jsou chráněny
všechny tyto způsoby, na něž někdo přijde, tedy i je-li těchto osob
více (i když je nechráněná myšlenka, která je základem všech těchto
řešení, táž), pokud je ovšem u zkoumaného programu podstatná
(určující, převažující) právě tato forma (tj. z hlediska funkce a
technické předurčenosti programu prvky nepodstatné) a nikoli sama
myšlenka (tedy funkce programu). Nejsou chráněny ani prvky všeobecně
známé nebo určité standardy (např. v použití klávesnic, menu programu
aj.), jež lze pokládat za tzv. public domain, je však chráněno
sestavení programu z jednotlivých modulů - viz precedens Computer
Associates v. Altai (též citován výše).
3.6 Překlad a zpracování (úprava) díla
Překlad i zpracování díla je užitím původního díla a právo na jeho
provedení má výlučně autor, resp. ten, kdo práva k dílu vykonává
(producent u filmového a obdobného díla, zaměstnavatel u počítačového
programu vytvořeného v pracovním poměru, vydavatel u časopisu,
sborníku a díla kartografického). Pokud však udělí jiné osobě svolení
k překladu, je překlad chápán jako autorské dílo (závislé na původním
díle) a překladatel je chápán jako jediný autor překladu, nikoli jako
spoluautor s autorem původního díla. Pro užití překladu pak má výlučné
právo již překladatel (dochází ovšem zároveň i k užití díla původního
a je nutno respektovat i právo autora původního díla). U počítačového
programu může překlad spočívat v převedení do národního jazyka (tzv.
národní verze), ale i do jiného jazyka programovacího včetně převodu z
tzv. zdrojového kódu do strojového a naopak.
K překladu do češtiny může udělit tzv. úřední licenci ministerstvo
kultury, avšak podle §18 AZ jen za podmínek mezinárodních smluv (je to
dle čl. V bod 2 VÚA možno nejdříve 7 let po uveřejnění písemného díla,
nebyl-li do té doby autorem původního díla nebo s jeho svolením
překlad vydán). Mezi členy RÚB je však tato nucená licence vyloučena,
možnost použití §18 AZ je tedy velmi omezená a v praxi se skutečně
téměř neužívá. Totéž, co o překladu, platí i o osobitém tvůrčím
zpracování díla jiného autora. I to je chápáno jako dílo zpracovatele.
O zpracování však nejde u využití pouhé myšlenky díla - námětu,
algoritmu, jenž je podkladem počítačového programu aj. Přísnější
podmínky jsou v tomto směru u děl vědeckých. Podmínky budoucího užití
(šíření) překladu či zpracování i otázky odměny za ně by si měl autor
původního díla vždy sjednat ve smlouvě, kterou dává souhlas
překladateli či zpracovateli k překladu či k úpravě díla.
3.7 Výluky z autorskoprávní ochrany
Kromě myšlenek samých, produktů netvůrčích a dokumentů, jež nelze
zařadit do oblasti literární, umělecké nebo vědecké (např. holé
náměty, všeobecně známé a používané myšlenky a vyjadřovací standardy -
tzv. public domain, matematické a chemické vzorce, vědecké metody,
teorie a systémy, umělecké styly, systémy postupů a řízení -
algoritmy, bibliografické záznamy, pravidla společenských her20/,
jízdní řády, herní plány aj.), nepožívají autorskoprávní ochrany podle
výslovné výluky v §2 odst. 2 AZ tzv. díla úřední - právní předpisy a
rozhodnutí (tj. rozsudky soudů, správní rozhodnutí, mezinárodní
smlouvy), veřejné listiny, úřední spisy. Autorské dílo, jež se stane
součástí rozhodnutí (např. architektonické dílo ve stavebním řízení)
si povahu autorského díla ovšem ponechává. Úředními díly nejsou
bankovky, mince, cenné papíry, platební karty aj. a mohou tedy mít
povahu děl uměleckých.21/ Výluku z ochrany mají dle cit. ustanovení i
denní zprávy a veřejné projevy. I když k překladu úředních děl není
třeba souhlasu autora (úřadu), sám překlad autorskoprávní ochranu může
mít, stejně jako návrhy právních předpisů, komentář k právním
předpisům či rozhodnutím soudů (popř. s výhradou výše uvedenou jejich
anotace, nikoli však citace), ale též normy doporučené - standardy,
vždy se však musí jednat o tvůrčí čin podle přísného pojetí AZ ČR (což
je např. u technických standardů dosti sporné). Někdy se též uvádí, že
povahu autorského díla nemá tzv. firemní literatura - vnitropodnikové
materiály (obchodní korespondence, výzkumné zprávy, vnitropodnikové
normy, popis technologie a know-how, předpisy a pokyny), nelze to však
zcela vyloučit, i když míra tvůrčí fantazie z hlediska formy ztvárnění
je zde velmi omezená technickým zadáním (např. výzkumná zpráva může
být dílem vědeckým). Řada dalších dokumentů sice má povahu autorského
díla, ale ochrana majetkových práv již vypršela a z hlediska užití se
stalo dílem volným (staré dokumenty).
3.8 Subjektivní autorská práva
Subjektivní autorská práva jsou obecně dvojí: osobní - jsou
nepřevoditelná a časově neomezená (moral rights) a majetková -
převoditelná a trvající jen po dobu života autora a 50 let po jeho
smrti (nyní se připravuje prodloužení této ochrany na 70 let po smrti
autora, resp. má-li dílo více spoluautorů, po smrti posledního z
nich). Někdy se namítá, že doba ochrany elektronických děl je zbytečně
dlouhá, neboť jejich podoba (médium) technicky rychle zastarává, avšak
dokument, který je na něm vyjádřen, může být používán po staletí. O
jinou otázku jde u počítačových programů, popř. u struktury databáze,
kde se vyvíjí sám nehmotný statek, avšak nelze připustit dvojí délku
ochrany - pro programy či databáze a ostatní díla. Takový pokus
provedla Francie v r. 1984 a zkrátila ochranu počítačových programů na
25 let, ale byla nucena svůj AZ uvést opět do shody s RÚB - tedy na 50
let.
Autorem může být jen osoba fyzická, jejíž tvůrčí činností dílo
vzniklo. Autorem díla, vytvořeného ke splnění úkolů z pracovního,
členského nebo služebního poměru je vždy zaměstnanec (člen). V
některých zemích se však za něho pokládá zaměstnavatel, a to i
právnická osoba. Pokud činností několika fyzických osob vznikne dílo
jediné, hovoříme o spoluautorech, jimž patří práva společně a
nerozdílně (o osudu díla se musí dohodnout všichni, např. souhlasit s
jeho užitím a pokud se nedohodnou, rozhodne na návrh některého z nich
soud). Podíl jejich práv je určen podílem jejich tvůrčí práce na
výsledném díle - není-li mezi nimi dohoda, podílí se každý stejným
dílem.
Autorská práva vznikají neformálně - již vytvořením díla v objektivně
seznatelné podobě, i když není trvalá. V některých případech je
stanovena správním právem povinnost odevzdat určitý počet výtisků
knihovnám (zákon o neperiodických publikacích) a nabídnout ke koupi 2
kopie nového českého audiovizuálního díla Národnímu filmovému archívu
(zákon č. 273/1993 Sb., povinnost se nevztahuje na díla vytvořená ČTV
pouze pro účely tohoto vysílání). Povinná registrace děl v právu ČR
stanovena není (na rozdíl od práva USA), ministerstvo kultury vede
evidenci výrobců a distributorů audiovizuálních děl (s výjimkou TV),
kteří živnostensky podnikají.
Osobní práva zahrnují právo na autorství a na označování díla jménem
autora (označení jménem autora na jedné z prvých stran dokumentu je
tedy povinností producenta elektronického díla, ledaže by autor
souhlasil, že jeho jméno na dokumentu uvedeno nebude, že bude anonymní
- přesto ale může kdykoli později požadovat, aby jeho jméno bylo na
dokumentu uvedeno, neboť osobní právo je nepřevoditelné a nelze se ho
vzdát). Dále sem patří ochrana integrity, nedotknutelnosti díla při
jeho šíření (před zkomolením, vynecháním části, spojením s dílem méně
hodnotným, diskreditující reklamou aj.), což může mít velký význam při
přenesení klasických děl do elektronické podoby (výtvarných,
fotografických, zvukových nahrávek aj.), u poskytování kopií děl
knihovnami aj. Mezi osobní práva patří i určení díla ke zveřejnění a
přístup k dílu (zejména originálu výtvarného díla).
Majetkové právo zahrnuje výlučné právo s dílem nakládat, tj. užívat ho
(tj. umožňovat jeho smyslové vnímání), disponovat s právy k němu
(licencí), dále právo na odměnu za každé užití díla a právo na tzv.
slušné vypořádání (u dalšího prodeje uměleckých děl za mnohem vyšší
cenu jeho původním kupcem). Autorská práva ve shodě s francouzskou
koncepcí u nás tvoří celek, jehož základem jsou práva osobní.
V knihovnách je nejvýznamnější formou užití kopírování, resp.
"elektro-kopírování", které je někdy vymezováno jako "uložení,
zobrazení, šíření, manipulace (rozpracování, úprava) a pořizování
kopií z autorských děl v tištěné podobě do strojem čitelné formy.22/
Směrnice ES o počítačových programech z r. 1991 užití vymezuje v čl. 4
přesněji jako pořízení dočasné nebo trvalé kopie jakýmikoli prostředky
a v jakékoli formě, což zahrnuje zejména nahrání do vnitřní paměti
počítače (down-loading) a nahrání z počítače (up-loading), spuštění
programu (runnig), zobrazení, prohlížení (listening), přenos i
uchovávání z paměti. Za užití lze pokládat i překlad programu (do
jiného jazyka národního i do jiného programovacího kódu), jeho úpravu
i použití pro tvorbu jiného díla a šíření v jakékoli formě včetně
šíření překladu, úpravy či díla, v němž byl původní program užit.
Právo na užití může mít jiná osoba než autor jen na základě autorské
smlouvy.
Šíření je poskytnutí díla další osobě mimo okruh soukromí uživatele
(rodiny, podniku, klubu). Lze je dělit na veřejné - kde je poskytováno
osobám blíže neurčeným (např. prodej disket nebo CD-ROM s nahranými
programy či jinými díly) a neveřejné - kde je okruh osob omezen a je
jmenovitě znám. "Vydání" díla je zvláštní druh veřejného šíření -
prostřednictvím rozmnoženin. Tradiční teorie českého autorského práva
požaduje, aby se jednalo o hmotné rozmnoženiny (ve formě papírových
dokumentů, disket, CD-ROM aj.), avšak v dikci §10 AZ obrat "hmotné"
není. Tato otázka je významná, protože při tradičním pojetí by nebylo
možno časopis vydávat elektronicky - váže se k tomu i existence
vydavatelské živnosti, aby se nejednalo o neoprávněné podnikání.
Domnívám se, že i v kontextu českého AZ je třeba pojem "vydání"
vztáhnout i na elektronické časopisy.
V některých zemích má pojem "uveřejnění" značný význam. Tak např. v
USA se "publikovaná díla" musí v 1-2 výtiscích uložit v Knihovně
Kongresu (odpovídá to našim neperiodickým publikacím), což by ovšem
mohlo být vztaženo i na díla v elektronické podobě. Registrace
"publikovaného" díla u Copyright Office sice není podmínkou ochrany,
ale je uložena jako povinnost, jejíž nesplnění může být stiženo
pokutou. Registrace i uložení může mít význam důkazní v případném
sporu. U šíření je také významné, zda se jedná o vysílání (TV,
rozhlas), distribuci hmotných kopií nebo provedení díla (performance).
O veřejné provedení se jedná např. u hudebních děl, zvukových záznamů,
kde je jiný právní režim než u veřejné distribuce. Je tedy pak
významné, zda se zvukový záznam přenáší Internetem tak, že může být
zároveň vnímán smysly (pak se jedná o provedení), anebo je jen šířen
jako "balík" a teprve v počítači u uživatele může být vnímán - pak se
jedná o přenos, distribuci. Obdobou asi je běžné nahrávání záznamu z
jedné kazety na jinou, při němž slyšíme zvuk oproti "rychlému" nahrání
na jinou kazetu, kde slyšíme nahranou skladbu, až když si ji pustíme z
kazety.
Je ovšem otázkou, zda využití autorských děl Internetem je distribucí
nebo vysíláním. Vydavatelé se někdy domnívají, že vhodnější jsou
licence podobné těm, které jsou uzavírány s TV či rozhlasovými
společnostmi na tzv. vysílací práva. Podle někdejšího tradičního
výkladu amerického i názoru v jiných zemích může být "kopie" jen
hmotná, přenos sítí tedy nejsou hmotné kopie a spadají spíše mezi
vysílací práva než distribuční práva. V USA je však nově uplatněn
názor střední, podle něhož by poslání elektronických kopií mělo být
chápáno jako "distribution via network", což není totéž jako vysílání.
Při této "distribuci via network" je totiž okruh příjemců omezen a
kopie jimi mohou být uloženy na domácí počítače v elektronické formě.23/
V právu ČR je velmi důležité ustanovení §14 odst. 2 AZ, podle něhož se
autor nemůže svých práv vyplývajících ze zákona vzdát - tj. ani
dohodou nemohou být zkrácena nebo vyloučena. Taková dohoda by byla
neplatná. Toto nepříliš tržní ustanovení tedy zamezuje tomu, aby byla
majetková práva zcela převedena na jiný subjekt za jednorázovou úplatu
(osobní práva, samozřejmě, vůbec nelze převést) a to až do konce doby
ochrany. Nelze totiž předem znát možné způsoby a technické formy
užití, které teprve budou vyvinuty a autor má právo na odměnu za každé
užití díla. Proto se připouští jen převod omezený časem (i když to
může být dlouhá doba, např. na 20 let) a určitými způsoby užití. Pro
další způsoby užití a po vypršení času je pak nutno uzavřít novou
smlouvu.
Sazby autorských odměn nejsou v AZ stanoveny, jsou vždy předmětem
dohody. Nedohodnou-li se strany, určí je soud. Je třeba rozlišovat
odměnu za vytvoření díla, na niž podle zákona není nárok (ale může být
sjednána ve smlouvě o vytvoření díla, kde ovšem kryje i interní užití
díla objednatelem v souladu s účelem smlouvy) a odměnu za šíření díla,
která musí být sjednána zvláštní písemnou smlouvou o šíření díla.
Knihovny platí zejména odměny za šíření díla.
3.9 Zákonné bezplatné licence k autorskému právu
Jeden z největších problémů v současné praxi knihoven je, zda mají
knihovny právo kopírovat elektronická díla a uchovávat je ve svých
databázích pro své interní potřeby. Obvykle se konstatuje, že to možné
je proto, že to AZ daného státu neřeší, neboť ještě nereagoval na nové
technické jevy spojené s dopadem Internetu na autorské právo. To se
např. konstatuje o francouzském právu. Naopak, předání takto získaných
kopií třetí straně (uživatelům) je již ve Francii zakázáno. Podle
anglického práva je ale zakázáno i získání dokumentu na místní
obrazovku, zavedení a poslání dál prostřednictvím místní počítačové
sítě (LAN). 24/
Tato otázka je řešena v tzv. zákonných bezplatných licencích obecně
stanovených v AZ specificky vždy podle práva dané země (i práva ČR)
pro určitý typ užití. Zákonné licence jsou tedy zákonem dovolené
určité způsoby užití autorských děl i bez souhlasu autora, resp.
majitele práv. Bezplatné jsou proto, že za toto užití mu není třeba
platit žádnou úplatu. Jsou to ovšem jen výjimky z obecného pravidla,
že autor má výlučné právo na užití díla, a proto je nelze vykládat v
žádném případě extenzivně, rozšiřovat jejich slovní význam. Znamenají
totiž negativní dopad na příjem autora. Jsou stanoveny proto, aby
umožnily uživatelům získat maximum užitné hodnoty z díla a naplnit i
společenskou funkci autorského práva - podpory výzkumu a užití
autorských děl v praxi. V jejich vymezení se projevuje rovnováha zájmů
autorů na jedné straně a uživatelů na straně druhé. Jejich úprava je
ovšem vynucena i současným vývojem techniky, neboť nemá smysl
zakazovat něco, co fakticky není kontrolovatelné a vynutitelné,
zejména je-li možno učinit kopii cizího díla za sekundu.
V českém AZ nemáme obecně vyjádřenou zásadu RÚB, že tyto licence lze
použít jen tak, že nenarušují normální využívání díla a nezpůsobují
neodůvodnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Tato formulace se v
zahraničních úpravách používá pro posouzení konkrétní situace před
soudem, když obecné formulace AZ nedávají jednoznačné východisko. Je
to jakási zásada přirozeného práva, rozumnosti, přiměřenosti, jež by
umožnila soudu najít rovnováhu mezi zájmy autora a uživatele v
kontextu nově se vyvíjejících technologií, na něž zákon nemohl ještě
reagovat.
Jedním ze základních problémů autorského práva je, zda lze ve smlouvě
mezi držitelem práv (producentem, distributorem) a uživatelem
(knihovnou) omezit rozsah zákonných licencí, tedy práv, která
vyplývají pro uživatele již na základě AZ. Taková ustanovení ve
smlouvách se totiž vyskytují poměrně často. Producenti tím reagují
právě na to, že AZ neřeší rizika, vyplývající z užití jejich děl poté,
co byla převedena do elektronické podoby. Podle AZ je to možné tam,
kde to v něm není výslovně zakázáno (např. právo na tzv. interpretaci
počítačových programů).
Takové omezení práva uživatele však může být neplatné podle § 4 zákona
č. 63/1991 Sb. ve znění změn a doplňků. Nabyvatel licence - knihovna -
totiž nesmí být omezen více, než jak jej omezuje zákon - v daném
případě AZ. Ten ale mu v případech zákonných licencí právě naopak dává
určitá práva na užití. Omezení nabyvatele je podle citovaného
ustanovení možné jen tam, kde je to nezbytné k zachování zájmu
poskytovatele na řádném užití díla. Mělo by tedy být omezení
nabyvatele vždy řádně odůvodněno, např. rizikem zneužití, zkomolení
(zásahem do integrity) díla aj., jinak je neplatné. Knihovna by se
tedy měla vždy řádně seznámit s textem licenční smlouvy a upozornit
poskytovatele na rozpor s právem ČR tam, kde je ve svých právech na
užití příliš omezována. Neplatná by sice byla jen závadná ustanovení,
ale za určitých podmínek i celá licenční smlouva. To by nebylo v zájmu
knihovny ani poskytovatele licence.
A. Kopie provedené veřejnou knihovnou pro účely dokumentační a vědecké
Výše popsaný případ získání dokumentu ze sítě knihovnou a uložení do
vlastní báze dat pro interní potřeby je i podle práva ČR obecně
zakázán (výlučné právo autora). Přesto by tento postup knihoven mohla
za určitých okolností krýt zákonná licence k pořízení kopie
rozebraného díla pro účely vědecké a dokumentační veřejnou knihovnou
(§ 15 odst. 2 písm. j/ AZ). Výklad toho, co je "rozebrané", však již v
zákoně není obecně uveden (jako určitá hranice), ani kolik kopií je v
takovém případě přiměřených potřebám knihovny. Výklad se ponechává
soudu k posouzení v individuálním případě.
Podle anglického AZ knihovna nemůže kopírovat díla libovolně, ale
předpokládá se, že jedna kopie uspokojí daný požadavek v určitém čase
ke konkrétnímu účelu. Nejsou určeny limity, ale Metodické pokyny
(Guidelines) knihoven vydané obvykle po dohodě s velkými vydavateli
doporučují určitý rozsah. Více kopií je povoleno jen pro nevýdělečné
knihovny (tj. ty, které neposkytují placené služby ke svému základnímu
účelu) pro účely vědeckého nebo soukromého studia (což je tedy širší
pojetí než v ČR) a je přiměřené tehdy, když v rámci dané knihovny
jedna kopie neuspokojuje poptávku. Potom knihovny kopírují i kompletní
články z časopisů a rozumné množství neperiodik. Týká se to ovšem jen
dokumentů v psané nebo tištěné podobě. 25/
Naopak Association of Learned and Professional Society Publishers
nepokládá kompletní kopírování z časopisů v žádném případě za vhodný
výklad zásady zákonných licencí (v britské angličtině "fair dealing",
v americké trochu širší pojem "fair use"). British Copyright Council
také neakceptuje kompletní kopírování periodik, ale připouští je pro
interní potřeby nevýdělečných knihoven.26/
Poskytnutí takto získané kopie dál uživateli již zákonnými licencemi
kryto není. Podle českého AZ by se mohlo jednat jen o nevýdělečné
půjčení originálů a kopií vydaných děl - s výjimkou zvukových a
zvukově-obrazových snímků (§ 15 odst. 3 písm. b/ AZ). Je ovšem možné i
kopírování pro osobní potřeby čtenáře (viz dále bod C). Zákonné
licence pro potřeby nevidomých zřejmě u Internetu nepřicházejí v
úvahu.
B. Využití námětu cizího díla
Svolení autora především podle §15 odst. 1 AZ nepotřebuje ten, kdo
užije k vytvoření svého díla pouhý námět obsažený v cizím díle. To
ovšem znamená, že použije myšlenku, která je individuálně ztvárněna v
díle, je jeho základem, ale sama chráněna není, jak již uvedeno. Jedná
se o obsah informace, automatizovaný systém, algoritmy počítačového
programu, matematické zákonitosti aj. Pokud je však okopírován obsah
databáze, je tím použita i její struktura, kterou je tento obsah
utříděn a tím je užito i samo dílo, nejen jeho námět. Obsah informace
(námět) ovšem může být chráněn postihem nekalé soutěže.
C. Rozmnoženiny pro osobní potřebu uživatele
Velmi významné je též zákonné svolení uživateli ke zhotovení kopie
nebo napodobeniny díla pro osobní potřebu podle §15 odst. 2 písm. a/
AZ. Musí se jednat o dílo již uveřejněné. Jde-li o dílo výtvarné, musí
ji zřetelně jako kopii či napodobeninu označit, aby nemohla být
vydávána za originál. Ani pro osobní potřebu nelze okopírovat dílo
architektonické tak, že se postaví jeho stavba a po novele AZ v r.
1996 v souladu se Směrnicí ES z r. 1991 nelze takto okopírovat ani
počítačový program, tedy ani z Internetu jeho stažením do vlastního
počítače nebo na disketu aj.
"Osobní potřebou" nesmí být použití pro účely podnikání, pracovního
úkolu či jiného i nevýdělečného provozu uživatele. České právo zde
nevychází z kritéria, zda je to užití výdělečné či ne, ale zda jde o
osobní potřebu, zábavu, studium. Nekryje tedy potřebu vědeckého
pracovníka zajistit podklady pro vlastní výzkum, který provozuje (i
třeba nevýdělečně), ani veřejné nevýdělečně provozované knihovny pro
její provozní potřebu (dokumentace, výpůjční službu aj.). V tomto
směru by měl výklad tohoto ustanovení sledovat západní Evropu, kde se
vychází více z kritéria nevýdělečné soukromé činnosti. Ovšem ani tam
není jasné, jaký je rozdíl mezi komerčním a nekomerčním výzkumem (je
to i výzkum pedagoga pro účely výuky na škole, je to i základní
výzkum?). V britské literatuře se na toto téma konstatuje, že zákonné
licence pouze pro nevýdělečné knihovny diskriminují komerční výzkum,
zejména s ohledem na vládní politiku podpory obchodu čelící zaoceánské
konkurenci.27/
Osobní potřebou se podle praxe ČR však nemíní jen potřeba osoby
fyzické, ale podle nepublikovaného soudního judikátu i právnické,
pokud tím zajišťuje nikoli svůj provoz, ale zájmy svých členů,
zaměstnanců aj., např. svého klubu. Nepatří sem tedy kopie pořízené
učiteli pro své studenty na škole, ani knihovnami pro své členy, neboť
tyto činnosti patří k provozu těchto institucí.
Podstatné však je, že podle dikce citovaného ustanovení musí kopii pro
osobní potřebu učinit sám uživatel osobně a nikoli knihovna pro něho
za úplatu, jak se často v českých knihovnách děje. Pokud se mu účtuje
cena materiálu, ale kopii si na kopírovacím stroji knihovny učiní sám,
nelze nic namítat. To lze snadno zajistit u klasické podoby děl.
Únik příjmů, který autorům hrozí (a reálně vzniká) z kopírování pro
osobní potřebu, je autorům refundován určitou částkou z ceny všech
tzv. prázdných kazet (pro díla jež lze rozmnožovat na základě TV a
rozhlasového vysílání a zvukového, obrazového či zvukově-obrazového
snímku), kterou autorům platí prostřednictvím ochranných autorských
organizací výrobci a dovozci kazet (u TV a rozhlasového vysílání a
zvukových i AV snímků) či kopírovacích strojů (u kopírování na
podkladě tiskovin pomocí technického zařízení na jiný hmotný podklad)
podle §13 odst. 2-4 AZ. V případě pronájmu (výdělečného půjčování) i
půjčování zvukových, obrazových a zvukově-obrazových snímků musí mít
půjčovna včetně knihoven i pronajímatel těchto snímků vždy souhlas
příslušného výrobce těchto snímků a ti již autorské nároky vyrovnali s
autory v rámci s nimi uzavřené smlouvy o pořízení snímků.
Větším problémem je, když se uvedené zásady mají aplikovat na díla v
elektronické podobě. Náhradní odměny za prázdné kazety či za
kopírovací stroje se u elektronických médií (disket, "prázdných"
CD-ROM, "prázdných" pevných disků, "prázdné" paměti na síti) zatím
neplatí, zúžený výklad těchto ustanovení je však pochybný vzhledem k
tomu, že na CD-ROM lze umístit mnohem více zvukových snímků než na CD,
stejně jako lze kopírovat texty mnohem rozsáhleji ze sítě než
kopírovacím strojem. Jak zajistit, že uživatel sítě je v podobném
postavení jako student či čtenář u "klasického" kopírování z
kopírovacích strojů, že to není výdělečně zdatný podnikatel, který
takto zneužívá zákonné licence, ač by mohl bez problému uvedená média
zakoupit? Jak zajistit, že se nejedná o jeho provozní potřebu?
Je postup knihoven, které pro zákazníka provádějí placenou službu
vyhledání a kopírování příslušného dokumentu k pokrytí jeho osobní
potřeby, odůvodňovaný tím, že byly zákazníkem pověřeny, aby jej
zastupovaly a jeho jménem pořídily příslušnou kopii za něho, v souladu
se zásadou, že to má učinit on osobně, anebo je to obcházení zákona?
Knihovny se totiž obávají rizika "pustit" nezkušené zákazníky samotné
do sítě, aby si tam našli příslušné dokumenty a provedli jejich
elektronické kopie, popř. tisk. V zahraničí se to ale běžně děje a
připravují se programy, které by dokázaly evidovat užití daného
dokumentu a vypočítat i úhradu (neziskovou).28/
Zatím je asi možno aplikovat zásady zákonné licence pro osobní potřeby
v ČR v plné šíři i na elektronická média, a to jak na jejich
elektrokopírování, tak i tisk elektronických dokumentů pro osobní
potřebu a osobní potřebu tu předpokládat, není-li prokázán opak.
Koncepce s pověřením knihovny zákazníkem, aby kopii provedla sama, ale
jeho jménem, je sice praktická, ale poněkud šroubovaná.
Otázkou je, zda v budoucnu tuto zákonnou licenci v zákoně neomezit,
popř. zcela nevyloučit, podobně jak tomu bylo u počítačových programů,
a ponechat rozsah a možnosti využití na individuální licenční smlouvě
s producenty, anebo ji ponechat, ale ošetřit únik příjmů autorů a
producentů určitými tantiémami, které by platily knihovny autorům a
zákazníci v rámci úhrady služby knihovnám. Pak by asi nebylo ani
třeba, aby se v tomto ohledu jednalo o nevýdělečné knihovny. Je ovšem
otázkou, zda se tím neztíží studentům a vědcům přístup k informacím a
tím neomezí úroveň vědy a vzdělání v ČR v konkurenci s jinými zeměmi.
D. Malé citace
Další zákonnou licencí jsou malé úryvky vydaného díla, které je třeba
řádně ocitovat podle §15 odst. 2 písm. b/ AZ. Vzhledem k tomu, že
ochranu má i název díla (např. článku), je-li uveden samostatně - tj.
bez textu článku (např. v bibliografickém přehledu), ale jen tehdy,
je-li sám unikátní, vzniká otázka, zda samostatně vydané přehledy
názvů jednotlivých článků (popř. spolu s jejich stručnými anotacemi)
lze krýt touto licencí, ba dokonce zda je pak chráněna databáze takto
sestavená pro svého sestavitele. Pokud jsou řádně ocitovány (tj. autor
a pramen), nelze proti tomu nic namítat.
Navíc se jedná o určitou reklamu pro vydavatele časopisů a naopak
informace pro uživatele, a to i kdyby vyzněly pro vydavatele negativně
(např. že v obsahu daného časopisu žádné zvláštní články nejsou).
Praxi by však bylo třeba posoudit i podle práv proti nekalé soutěži,
aby se totiž nejednalo o zlehčování soutěžitele podle §50 ObchZ nebo
naopak o klamavou reklamu podle §45 ObchZ. Pokud si ovšem vydavatelé
ve smlouvě s knihovnami vyhrazují uvádět informace o časopisu sami (a
poskytnou je knihovnám a jsou-li tyto informace relevantní), musí to
knihovny respektovat.
E. Zařazení kopií do díla vědeckého či kritického - tzv. velká citace
Knihovny, ale i další uživatelé, mohou zařadit do vlastního díla
vědeckého nebo kritického v odůvodněném rozsahu pro vysvětlení textu
či výuku části vydaných děl a drobná díla celá. Musí je opět řádně
ocitovat. Nejedná se jen o pouhé kopie cizích děl pro účely výzkumu či
výuky, ale vlastní dílo (do něhož je cizí zařazeno) musí existovat.
Rozsah opět není předepsán, v některých zemích se uplatňují podpůrná
pravidla (např. v Anglii jedna kapitola učebnice), u nás to záleží na
individuálním případě. Tato licence platí v plné míře i pro
elektronická díla, je však oproti zahraničním ekvivalentům formulována
poměrně úzce, není však rozlišováno, zda se jedná o výzkum komerční či
nekomerční (tj. čemu bude vlastní dílo sloužit).
F. Užití cizího díla v přednášce
Knihovny často organizují i výuku a pro ni platí další výjimka podle
§15 odst. 2 písm. d/ AZ. Vztahuje se však jen na samostatnou přednášku,
tj. není to pouhé čtení, promítání či předvádění cizího díla, ale
zařazení jeho citace do této přednášky. Musí se jednat o již
uveřejněná díla a musí být opět řádně ocitována. Studenti se během
výuky tedy mohou dostat ke kopii díla (např. počítačového programu),
nesmí si však odnést jeho trvalou kopii. Tato výjimka nekryje užití
pro jakoukoli výuku, je ve srovnání se zahraničními úpravami opět
užší, ale ani zde se nerozlišuje, zda se jedná o výuku komerční nebo
nekomerční. Neplatí to ovšem o využití k reklamě. Je otázkou, zda tato
licence platí jen při přednášce osobní nebo i prostřednictvím média
(např. sítě, nahrané na video či CD-ROM). V zahraniční literatuře je
kopie pro účely výuky používána poměrně široce.29/
G. Časopisecká licence
Podle §15 odst. 2 písm. e/ AZ lze přetisknout článek z jednoho do
jiného časopisu. Týká se to ale jen článků časového významu, o věcech
hospodářských nebo politických. Musí se opět ocitovat. Lze ji ovšem
výslovně zapovědět (např. all rights reserved). Taková zápověď,
není-li přímo ve smlouvě s uživatelem, v jiných případech ovšem
zákonné licence zapovědět nemůže, je irelevantní (např. typu "toto
dílo nelze nijak kopírovat ani užívat bez souhlasu autora" aj.). Tuto
licenci lze zřejmě použít v plné míře i na elektronicky vydávané
časopisy.
H. Nevýdělečné půjčování knihovnami
Tato zákonná licence byla již zmíněna v bodu A. Týká se jen
nevýdělečného půjčování, nikoli komerčního pronájmu originálů a kopií
vydaných děl. Toto právo mají nejen knihovny, ale i školy, školská
zařízení, archivy, muzea a galerie podle zvláštních zákonů. Tato
licence teprve od r. 1996 legalizuje praxi, která je v těchto
zařízeních běžná od počátku jejich existence, neboť do té doby se
jednalo vlastně o porušování autorských práv. Nevztahuje se ovšem na
půjčování snímků zvukového, obrazového nebo obojího záznamu s výjimkou
nevýdělečného zapůjčení těchto snímků pro potřeby nevidomých. Vztahuje
se ale na počítačové programy. Tato licence je v souladu se Směrnicí
Rady ES o půjčování a pronájmu autorských děl a o právech příbuzných
autorskému právu z r. 1992. Ta v čl. 5 umožňuje členským státům
stanovit výjimku pro určité kategorie veřejně prospěšných zařízení z
povinnosti platit autorskou odměnu za šíření jejich děl, výkonů a
zvukových záznamů formou nevýdělečného půjčování. Půjčování tedy musí
být formou neplacené služby, resp. úhrada musí pouze krýt náklady a
negenerovat zisk knihovny. Pojem "film" je vymezen jako
kinematografické nebo audiovizuální dílo či pohyblivé obrazy, tedy
kryje i "komunikaci" počítačové hry s uživatelem (nikoli ovšem sám
program ji obsluhující).
Práva autorů na šíření svých děl jejich pronájmem nebo půjčováním
jiným osobám se nevyčerpávají prodejem nebo jakýmkoli jiným aktem
uvedení originálů či kopií uvedených děl na trh, ač u jiných případů
práv k nehmotným statkům včetně autorských práv se vyčerpávají. Autor
tedy nemůže např. zabránit dovozu produktů, které byly legálně uvedeny
na trh v jiné zemi a tam koupeny dovozcem, a to i když dovozce nemá od
něho licenci na prodej daných produktů ztělesňujících jeho autorská
díla v dané zemi či na jejich dovoz.
Pro jiné kategorie užití je však podle Směrnice i pouhé zapůjčení
nevýdělečnou soukromou i veřejnou institucí spojeno s její povinností
zaplatit autorskou odměnu. Směrnice neříká, zda se tato povinnost
vztahuje i na osobní nevýdělečné zapůjčení mezi soukromými osobami.
Směrnice umožňuje, aby státy nevztáhly režim výlučných práv na
půjčování na zvukové záznamy, filmy a počítačové programy, ale potom
musí zavést alespoň povinnost platit přiměřené odměny autorům,
výkonným umělcům a výrobcům zvukových záznamů ve výši odpovídající
jejich kulturně-politickým cílům.
Půjčováním podle Směrnice není přenechávání mezi veřejnosti
přístupnými nevýdělečnými zařízeními (včetně knihoven) a rovněž jsou
vyloučeny ze zákazů určité žádoucí formy zpřístupňování, např.
referenční "náslechové" provozování zvukových snímků a filmů při
rozhodování o koupi rozmnoženiny aj.
V současné době platí povinnost platit odměnu za půjčování děl ve
veřejných knihovnách v SRN, Spojeném království, Holandsku a ve
Skandinávských státech, ale půjčování samo je kryto zákonnou licencí a
je tedy volné. Částka je veřejným knihovnám hrazena ze státního
rozpočtu nebo z rozpočtu obcí. Je řešena i otázka výše odměny a
způsobu jejího vybírání a rozdělování mezi oprávněné osoby
prostřednictvím institutu hromadné správy autorských a příbuzných
práv.
I. Zákonné licence pro počítačové programy
Pro počítačové programy (nikoli ovšem pro strukturu databáze) platí
výjimky podle §15 odst. 4-6 AZ po poslední novele AZ z r. 1996. Uvedl
se tím do souladu se Směrnicí Rady ES o počítačových programech z r.
1991. Je to licence pro pořízení kopie, úpravy i překladu programu pro
provoz programu na počítači, pro nějž byl program získán, pro
dekompilaci (jen ale za účelem funkční propojitelnosti dvou nebo více
programů a jen pro části programu, které jsou pro tento účel nezbytné
a jen není-li zjišťovaná informace dosažitelná jinak), pro archivní a
záložní účely, pro opravu zřejmé vady a pro interpretaci (analýzu,
testování a zkoumání programu za jeho chodu). Pouze poslední z
uvedených postupů nelze podle výslovného textu AZ uživateli smluvně
zakázat. Nebezpečná pro majitele práv je zejména dekompilace, na
jejímž základě může uživatel odhalit zdrojový kód, jenž se obvykle
zákazníkům nesděluje a podle něho i myšlenky, které jsou podkladem
programu (algoritmy aj.) a nejsou podle AZ chráněny. Proto je povolena
jen pro úzce vymezené účely.
J. Díla vytvořená v pracovním poměru
Autorská díla vytvořená pro splnění povinností z pracovního poměru
může užívat autor-zaměstnanec. Šířit je však může jen se svolením
zaměstnavatele. Zaměstnavatel je může užívat k interním potřebám,
šířit je však může jen podle předmětu své činnosti a se souhlasem
autora.
Tato úprava podle §17 AZ, mnohokrát kritizovaná jako neaktuální, byla
poslední novelou AZ změněna jen u počítačových programů, kde platí, že
tato práva již ze zákona vykonává zaměstnavatel, tedy nejspíše jejich
producent. K tomu, aby zaměstnavatel mohl s programy disponovat, tedy
není třeba mít souhlas autorů-zaměstnanců, platit jim zvláštní odměny
za šíření programů a uzavírat s nimi zvláštní smlouvy či ujednání v
pracovní smlouvě.30/
K. Úřední licence na překlad do češtiny
Podle §18 AZ může ministerstvo kultury na žádost povolit úřední
licenci na překlad, nelze-li k tomu dosáhnout svolení od autora. Podle
VÚA je to ovšem jen velmi omezené a může to být nejdříve 7 let po
zveřejnění díla (viz bod 3.7).
3.10 Smlouvy v oblasti elektronických děl
Má-li mít jiná osoba než držitel možnost užívat autorské dílo a
nevyplývá-li tato možnost ze zákonné licence, musí mít k tomu
individuální svolení dané smlouvou. To platí v plném rozsahu i pro
elektronická média, a to i když se autor zdánlivě vzdal svých práv
umístěním díla v Internetu. Víme již, že takové vzdání se práv je
podle §14 odst. 2 AZ v ČR neplatné a autor může nárokovat zápověď
dalšího užívání díla, stažení ze sítě i z databází knihovny a
zaplacení odměny. To platí i o díle, o němž autor prohlásil, že je
"public domain", neboť AZ ani praxe autorského práva takový pojem
neznají, resp. takové prohlášení je neplatné.
Výše uvedený fakt má význam i proto, že možnost šíření díla (formou
kopírování díla a jeho poskytnutí knihovnou uživateli, jeho půjčování,
popř. pronájmem aj.) je legální pouze na základě písemné smlouvy o
šíření díla. Tato smlouva má v §22 odst. 3,4 AZ předepsané obsahové
náležitosti, které v ní musí být písemně sjednány, jinak je neplatná.
Patří k nim způsob a rozsah šíření díla, kde se u klasické formy díla
uvádí minimální a maximální počet kopií (problematické zejména u
sítě), čas, kdy se tak stane, součinnost autora (korektura), doba, na
niž je smlouva uzavřena, odměna a závazek uživatele, že šíření provede
na svůj účet.
Tyto smlouvy mohou mít různé formy - zejména smlouva nakladatelská (u
vydávání časopisu elektronickou formou), smlouva o šíření půjčováním
rozmnoženin díla, o šíření pronájmem rozmnoženin díla, o veřejném
provozování díla, o šíření snímků zvukového záznamu díla, o vysílání
díla TV či rozhlasem aj. Společné pro ně je, že je uzavírá vždy autor
s tím, kdo bude jeho dílo šířit (producent, distributor). Pokud se pak
uzavře smlouva mezi šiřitelem (distributor) a uživatelem (knihovnou),
bude se jednat o licenční typ smlouvy a řídí se podle obchodního
zákoníku jako smlouva nepojmenovaná, tj. všechny důležité otázky v ní
je třeba výslovně sjednat. Musí ovšem plně akceptovat zásady AZ.
Se zahraničním partnerem si knihovny mohou sjednat tzv. rozhodné právo
(často to bývá právě zahraniční), ale to se týká jen smluvních
závazků, nikoli práv vyplývajících z AZ nebo ze soutěžního práva, kde
na území ČR platí jen právo ČR, jak již bylo uvedeno. Je naprosto
nutné, aby knihovny na užití děl uzavíraly tyto smlouvy (autorské,
obchodní) a aby se s nimi důkladně seznámily ještě ve fázi vyjednávání
a dosáhly popř. pro ně příznivé úpravy smluvních podmínek, zejména u
kolidujících článků.
Byla-li na určitý typ užití poskytnuta licence (např. pro PC), neplatí
již pro nové technické médium, jemuž se licence výslovně neudělila
(např. pro nahrání na CD-ROM, užití v síti aj.). Byla-li udělena velmi
obecně, nevztahuje se na ta média, která v době udělení ještě nebyla
technicky známa. V těchto případech musí být původní licence rozšířena
nebo udělena nová.
Pokud se prodávají elektronická díla v hmotné podobě, lze použít kupní
smlouvu podle ObchZ a nejsou-li sjednány další podmínky, řídí se
možnost užívání elektronických děl obecným režimem AZ, tedy zákonnými
bezplatnými licencemi a možnostmi vyplývajícími z účelu kupní smlouvy.
Pokud však chce u těchto "hmotných" nákupů prodávající právo uživatele
vymezit podrobněji a specifičtěji, uzavírá s ním ještě licenční
smlouvu. Protože ta je rozsáhlejší a prodej by se zdržoval tím, že si
ji zákazník pročítá, používá se v praxi často tzv. shrink-wrap
licence, u níž se má za to, že zákazník souhlasil s licenčními
podmínkami protržením průsvitného obalu, do něhož je elektronický
produkt zalit. Podmínky smlouvy jsou vytištěny na zadní straně a
zákazník si je může před protržením přečíst. Pokud by s nimi
nesouhlasil, může produkt vrátit a zrušit tak koupi "balíku". Platnost
shrink-wrap licence je ovšem pochybná, neboť právní úkon musí vždy
dojít druhé straně, které je určen, tedy poskytovateli licence (je
tomu tak nejen dle práva ČR, ale i práva USA - viz poznámka č. 4).
Pouhé protrhnutí ovšem nikomu "dojít" nemůže, a proto distributoři
používají registrační karty, které zákazník po protržení vyplní a
odešle a kde zároveň souhlasí s podmínkami licence. Je k tomu veden
výhodami (up-grady aj.), avšak kdyby to neučinil, není zřejmě podle
práva ČR licenčními podmínkami vázán a jeho práva vyplývají jen obecně
z AZ, jak bylo uvedeno.
4. Právní režim některých elektronických děl v ČR i v zahraničí
4.1 Databáze - jejich struktura i obsah, precedenty a smlouvy
Z hlediska právního režimu není databáze celistvý jev s jednotným
režimem ochrany - je třeba rozlišit právní režim její struktury,
řídicího programu a jejího obsahu. Jde-li o strukturu uspořádání dat
(compilation), jsou databáze chráněny ve většině zemí jako autorské
dílo, a to buď souborné (compilation), nebo obecné autorské dílo
literární, ale v některých zemích jako díla příbuzná autorskému právu
(Dánsko). Řídicí program databáze je chráněn jako každý jiný
počítačový program. Obsah databáze je chráněn v některých zemích v
rámci postihu nekalé soutěže. V ČR je to v rámci postihu vyvolání
nebezpečí záměny (§ 47 písm. c ObchZ), obchodního tajemství (§ 17-20,
51 ObchZ), popř. podle generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 ObchZ)
před parazitní soutěží. Význam ochrany obsahu databáze se posílí po
promítnutí úpravy "unfair extraction" ze Směrnice Rady ES z r. 1996 i
do práva ČR.
V právu USA je struktura počítačové databáze řazena mezi literární
díla, a to díla souborná (compilations). V právu ČR tato otázka není
řešena výslovně, ale převažující (tradiční) výklad §4 AZ požaduje pro
díla souborná, aby alespoň některý z uspořádaných prvků byl sám
autorským dílem (např. databáze vědeckých článků, časopis, sborník).
Běžná data to ovšem nesplňují, takže by struktura databáze mohla být
chráněna nanejvýše jako obecné autorské dílo, asi také literární, jako
v USA. Výkladová praxe ČR by však měla přizpůsobit svá tradiční pojetí
moderním trendům.
Velmi významné jsou vztahy knihoven s majiteli bází dat, z nichž v
systému on-line vyberou výsledky výzkumu a poskytnou je zákazníkovi
formou placené služby. Tento postup - přenos dat z databáze za účelem
jejich přeformátování a získání není shledáván závadným či
poškozujícím zájmy majitelů práv k databázi, má-li uživatel do
databáze přístup řádně získanou licencí. Naopak jejich držení ve
vlastní databázi a poskytování dat uživatelům z této databáze za
úplatu již nemusí být povoleným jednáním a je nutno to zjistit podle
textu licenční smlouvy. V mnoha smlouvách je to zakázáno.31/ Pokud
není upraveno nic nebo nemá-li vůbec uživatel licenci, je jeho jednání
pirátstvím, pokud ovšem není kryto některou ze zákonných licencí
(výjimek) podle AZ daného státu.
4.2. Elektronické dokumenty
Zvláštní případ databází představuje databáze dokumentů v elektronické
podobě, kterou zpřístupňuje poskytovatel služeb (často knihovny) na
obrazovce uživateli. To je opět značně nebezpečné pro autory, resp.
vydavatele dokumentů, a proto se snaží smluvně zajistit určitý příjem
z poplatků placených uživateli za tuto službu knihovně. Jako příklad
lze uvést smlouvu mezi Francouzskou národní knihovnou a vydavateli,
dle níž je přístup uživatelů k dokumentům v této podobě zpoplatněn, a
to podle doby trvání přístupu k dokumentu (nikoli ovšem za dobu
vyhledávání dokumentu, resp. textu v něm). Každý vydavatel má roční
výpis svých děl, jež byla prohlížena s uvedením času.
Systém, nazvaný RightPages vyvíjí nakladatelství Springer-Verlag s
AT&T Bell Laboratories a Kalifornskou univerzitou. Přes Internet bude
možno vstoupit do centrálního i regionálních serverů a vyhledávat z
mnoha set časopisů či jiných dokumentů on-line systémem v plných
textech, převzít vybrané dokumenty na vlastní terminál (klient) a
vytisknout je. Všechny úkony však bude možno evidovat a účtovat tak,
aby nebyla porušena autorská práva.32/ Otázkou je ovšem ochrana
osobnosti.
4.3 Multimédia
Tento pojem autorské právo většiny zemí vůbec nezná, ale v praxi se
často jedná o nedorozumění. Nejedná se totiž o dílo, vyjádřené zároveň
na několika médiích (i když to možné je, např. ve spřežení počítače a
videa), ale několika typů děl (např. textů, hudby a jejích nahrávek,
obrazů, pohybujících se obrazů - filmového díla a počítačového
programu) na jednom médiu. Jsou to např. počítačové hry.
Pokud by mělo být zařazeno k některému z existujících typů děl a mělo
pak podle toho i právní režim ochrany podle práva ČR, bylo by to dílo
filmové (audiovizuální) dle §6 AZ. Mezi díla spojená dle §5 AZ by
patřilo, pokud vzájemná integrace jednotlivých typů děl neústí u
multimédia v celistvé výsledné autorské dílo. Je-li vyjádřeno v
počítači v rámci počítačového programu, bude mít jako celek režim
počítačového programu, ale jeho textová, hudební, výtvarná, dramatická
či audiovizuální složka může být chráněna i samostatně, je-li
způsobilá samostatné existence. V některých zemích (např. USA) se
ovšem uvažuje o vytvoření samostatné kategorie ve výčtu autorských děl
pro multimediální dílo. V ČR to není nezbytné, neboť tento výčet v §2
AZ je jen demonstrativní.
Významným autorem multimediálního díla tak bude jednak podle § 6 AZ
režisér, ale též autor počítačového programu, resp. autoři dílčích
složek. Všichni by měli mít před dokončením díla smlouvu s producentem
(výrobcem) díla, což není třeba u počítačového programu, který je
tvořen v rámci úkolů z pracovního poměru. Výkon autorských práv pak ze
zákona přísluší producentovi díla. Jsou-li dva, jedná se o koprodukci.
Vzhledem k tomu, že podle současného práva mají multimédia v ČR režim
AV děl, vztahují se na ně povinnosti, uvedené v zákoně č. 273/1993 Sb.
(evidence výrobců a distributorů, nabídková povinnost Národnímu
filmovému archivu, povinné označování, stanovení věkové přístupnosti).
4.4 CD-ROM
Především je nutno zdůraznit, že CD-ROM je médium, nikoli nehmotný
statek. Není tedy chráněn CD-ROM, ale díla uložená na CD-ROM, a to v
rámci programu počítače, tedy jako dílo literární. Opět, pokud některá
dílčí díla mohou vystupovat samostatně, mohou mít ochranu i mimo
program (text, hudba, grafika, multimediální - filmové dílo). Mnoho
takovýchto děl je elektronickou verzí tištěného textu.
Sbírka děl obsažených na daném CD-ROM může být dílem souborným a pak
je takto chráněna (jejich sestavení). Ani v tomto případě nelze
kopírovat programy obsažené na CD-ROM pro osobní potřebu (studium,
hry). Kopírování jednotlivých dat pro osobní potřebu možné je, stejně
jako další způsoby zákonných licencí uvedených v AZ, např. citace malé
a velké, nevýdělečné půjčování veřejnými knihovnami, archivy, školami
aj.
Někteří autoři popírají možnost rozšířit zákonné licence i na díla ve
formě CD-ROM s poukazem na to, že v době textace AZ ještě tato
technika neexistovala. Tyto názory však nejsou správné - tento závěr
lze užít u licenčních smluv (stará licence neposkytuje nabyvateli
"obecně" práva na jakékoli užití, tedy i u technologií, které nebyly v
době uzavření smlouvy známy), ale neplatí u zákona. Zákonné licence se
vztahují na všechny formy autorského díla, není-li výslovně
specifikována jen určitá forma (např. archivní kopie, úprava programu
odpovídající účelu jeho nabytí či právo na dekompilaci či analýzu u
počítačových programů).
Tak je to např. i podle §107 AZ USA, kde lze podle ustáleného výkladu
ze CD-ROM kopírovat a tisknout data pro osobní užití, zpracovat je do
dokumentu i vytvořit vlastní osobní databáze za účelem nevýdělečným -
výuky (včetně vícenásobných kopií pro studenty), vědy a výzkumu,
kritiky, komentáře, zpravodajství. Pokud by měly sloužit výdělku, byly
by uvedené kopie porušením AZ. V USA se uplatňuje zásada, že pro tyto
účely lze kopírovat jen "přiměřený rozsah", za což se pokládá
maximálně 10% originálního materiálu. To ale u CD-ROM není ani
praktické, protože si žádný uživatel nenaplní diskety nebo pevný disk
rozsáhlými informacemi, které třeba aktuálně právě nepotřebuje. U
CD-ROM se proto uplatňuje doplňkový výklad, že přiměřené je kopírování
do 50 dokumentů pro účely "fair use", popř. u některých dodavatelů se
objevuje podmínka kopie nejvýše 5-10 dokumentů najednou pro jednoho
uživatele.
V rámci ochrany proti virům mají některé knihovny zvláštní externí
disketové jednotky připojené k pracovním stanicím CD-ROM, které
akceptují jen "bezpečné" diskety, jež dá uživateli knihovna proti
donesené naformátované disketě.33/
Užití, uvedená v AZ jako zákonné licence (§ 15-18 AZ), mohou být
smluvně majitelem práv uživateli omezena nebo zcela zapovězena,
obvykle v rámci obecných ustanovení licenční (či leasingové) smlouvy.
V právu ČR by to však bylo možné jen tam, kde by to bylo nezbytné pro
zajištění řádného (bezchybného, kvalitního) využití, jinak je takové
omezení neplatné pro rozpor s právem soutěžním - §4 zákona č. 63/1991
Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků.
Nelze-li neplatnost zákazu zákonné licence dovodit, resp. jedná-li se
o užití, které by nebylo kryto ani zákonnou licencí, je možno uvedené
postupy provádět jen s individuálním svolením majitele práv -
poskytovatele licence k CD-ROM.
Někteří majitelé práv tuto možnost zcela odmítají, avšak vystavují se
pak nebezpečí ztráty zákazníků. I tady se ukazuje, že přílišné lpění
na výlučných právech a malá pružnost producenta CD-ROM (distributora)
je někdy jen Pyrrhovým vítězstvím a může zákazníky odradit, protože
jejich práce s CD-ROM je pak méně efektivní a méně komfortní než s
CD-ROM od konkurence, ačkoliv se u majitele práv neprojevuje vyšší
zisk z nekompromisních omezení zákazníků.
Na druhé straně je předpokládaný prodej ohrožován i sekundárním
využíváním zastaralých CD-ROM tam, kde se tituly aktualizují (týdně,
měsíčně, kvartálně, ročně aj.). Pro jiné uživatele by mohly být
zajímavé i vyřazené, staré disky, které jim původní uživatel daruje
nebo se slevou prodá. Proto většina dodavatelů požaduje vrácení
starých disků formou výměny za nové anebo jejich zničení. Je proto
nutno opět respektovat podmínky smlouvy.34/
4.5 Scanner a fax
I použití scanneru je kopírováním a tedy užitím děl
chráněných autorským právem. Pro praxi je sice scanner velmi užitečný
a jeho užití pro pořízení kopií je obdobné jako u kopírovacích strojů
- lze jej užít v případě zákonných licencí, např. pro osobní potřebu
uživatele, nikoliv však pro další kopírování zákazníkům nebo pro
využití v provozu podniku. Lze jej bez omezení užít u public domain,
tedy materiálu, který nemá ochranu autorským právem. V jiných
případech by bylo třeba mít licenci od majitelů (držitelů) autorských
práv. Také odeslání zprávy faxem představuje kopírování díla v
elektronické podobě (faxu lze ovšem využít i pro pořízení kopie
namísto kopírovacího stroje). Zkušení odborníci radí buď zničit
originál, který byl faxem okopírován, anebo jej zaslat příjemci, který
by měl zničit faxovou kopii.35/ To se ale zdá nebezpečné, neboť fax
nemusí dojít, může být nesrozumitelný, vybledne, ztratí se důkazní
hodnota originálu aj. Navíc pro osobní potřebu měl učinit kopii
dokumentu sám uživatel (adresát), nikoli knihovna či jiný majitel
originálního dokumentu.
4.6 Síť včetně Internetu a právní aspekty technické ochrany
Pro využití autorských děl v sítích včetně Internetu opět platí
autorské právo země, kde je daná informace užívána (kde se fyzicky
nalézá uživatel aj.). Teorie o virtuálním státě, kde by AZ neplatil,
nelze akceptovat.
I zde platí, co již bylo řečeno výše. Užití díla je možné jen obecně v
rámci zákonných licencí anebo individuálně povolením držitele
autorského práva. Lze též volně užívat materiál, který nesplňuje znaky
autorských děl (public domain). Tento pojem je ovšem problematický v
ČR a dalších zemích, kde se autor nemůže svého práva vyplývajícího z
AZ platně vzdát. Naopak podle práva USA a dalších zemí to je možný a
platný postup. Je zajímavé, že umístění v elektronické poště není
podle práva USA pokládáno za veřejné užití (public), ač má e-mail
režim otevřené obálky. Pokud uživatel zkopíruje ze sítě do svého
pevného disku počítačový program, není pro to omluvou ani osobní
potřeba, jedná se o porušení autorského práva v ČR i v USA. V USA i v
některých dalších zemích (Kanada aj.) se stal aktuálním trestní postih
zpřístupnění pornografií na Internetu, podobně jako ve Francii návodů
na výrobu výbušnin nebo drog. To se ovšem již netýká autorského práva.
Zajímavé jsou v tomto směru některé soudní judikáty, zejména v USA
ohledně nahrání informace ze sítě na pevný disk či na disketu (je to
pokládáno za využití, resp. porušení AZ), postihu za zpřístupnění
šifry na Internetu široké veřejnosti, což umožní nekontrolovatelné
toky informací přes hranice (včetně špionážních), ohledně zneužívání
ochranných známek či obchodních jmen pro klamavou reklamu či vyvolání
nebezpečí záměny, ve Francii odmítnutí argumentů žalovaného ohledně
vytváření "virtuálních obydlí" v síti Internetu, na něž se "vztahuje
ústavní ochrana" před "vstupem" a tedy i "možností kopií pro soukromou
potřebu" aj.
Mezi uživateli Internetu se vyvinula zvláštní etická pravidla, která
autorské právo ignorují. Každý si podle toho může kopírovat volně co
chce, neboť tím, že někdo umístil své dílo do Internetu, se již
jakékoli ochrany vzdal. To je ovšem hrubý omyl vycházející z toho, že
uživatelem byla zpočátku akademická obec, povznesená nad praktické
problémy práva. Tato virtuální "Cyberspace", kde si uživatelé sami
určují vlastní etiku - "neetiku" v "chat rooms" připomíná utopické
autory minulých staletí.
Takovýto režim ovšem neplatí. Pravdou je, že zatím je velmi obtížná
kontrola. Ale jsou již vyvíjeny systémy, které zachytí pirátství a
sledují užívání díla pomocí digitálního "pružného kladívka"
(fingerprint). Již výše v souvislosti s elektronickými dokumenty byl
zmíněn systém RightPages. Uživatelé (resp. producenti) děl
umísťovaných na Internetu se budou v budoucnu zřejmě diferencovat.
Ti, kteří budou chtít kontrolovat užití svých děl, budou používat (a
podporovat další vývoj) technických zařízení, jež umožní postihnout
pirátství. Tato skupina bude velmi silně využívat ochranu autorským
právem. Budou to především podnikatelé, nakladatelé, knihovny,
výzkumná centra aj. Naopak akademická obec, studenti a profesoři,
budou asi i nadále užívat ty dokumenty v Internetu, které nebudou
technicky ošetřeny, bez ohledu na autorské právo, ale i ti se postupně
"zcivilizují".
Výroba a šíření i držení nástrojů, které umožňují obejít technickou
ochranu autorských děl, jsou pokládány dle §32a AZ za porušení
autorského práva a lze žádat rovněž jejich stažení z trhu, zápověď,
náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a satisfakci i ve formě
peněžní, popř. trestní postih za úmyslná jednání.
Určitou formou technické ochrany jsou i listservery, které umožní
odeslat daný dokument jen uvedeným uživatelům, kde lze zjistit, zda
není odesíláno autorské dílo. Podobné je to u exploreru, jenž umožňuje
řetězovité rozesílání. Tyto nástroje ovšem nezabrání zneužití.
Novým nástrojem zajištění originality dokumentu je digitální
signatura. Avšak i zde nelze zaručit, že dokument nebude kopírován či
měněn oproti původnímu, lze však vysledovat originál, resp. jeho
původce. Zajímavým nástrojem je i úprava "digitálního záhlaví" na
začátku autorského díla. V USA se navrhuje doplnit postih za její
odstraňování či měnění uživateli. Není sice stanovena jako povinnost,
ale pokud je uvedena, nesmí být klamavá a falešná. V ČR je povinné
označování kromě jména autora upraveno správním právem u
audiovizuálních děl (§ 3 zákona č. 273/1993 Sb.).
5. Souběžná ochrana produktů knihoven v rámci hospodářské soutěže
5.1 Vyvolání nebezpečí záměny a soutěž parazitní
Pokud určitý dokument či třídění dat i obsah informace, popř. anotace
nejsou v ČR chráněny autorským právem, nemusí to ještě znamenat, že
nejsou chráněny vůbec. Je tu totiž možná ochrana proti nekalé soutěži
ve formě tzv. parazitní soutěže, kde se kopíruje a přebírá produkt
úsilí a investic jiného. Lze se zde opřít buď o vyvolání nebezpečí
záměny podle §47 písm. c/ ObchZ nebo o generální klauzuli v §44 ObchZ,
došlo-li jen k prostému "otrockému napodobení", aniž by došlo k
záměně. Nelze však stíhat napodobení v prvcích, které vyplývají z
povahy věci, např. utřídění databáze, kde by ani jiná osoba, která by
třídila daný materiál, nepoužila jiný systém - podle povahy tříděného
materiálu. Podmínkou je ovšem soutěžní vztah mezi oběma osobami - v
daném případě producentem originálního dokumentu a jeho plagiátorem.
5.2 Obchodní tajemství
Podobnou formou ochrany je i obchodní tajemství - buď jako forma
postihu nekalé soutěže podle §51 (musí být soutěžní vztah), nebo
absolutně podle §18 ObchZ (působí vůči všem i bez soutěžního vztahu),
musí však být v daném případě kumulativně naplněny znaky obchodního
tajemství podle §17 ObchZ, což obvykle u databází či dokumentů, s
nimiž pracují knihovny a zpřístupňují je veřejnosti, splněno právě
není (musí se týkat podniku, nedostupnosti na trhu, projevu vůle
utajovat, fyzického zajištění utajení v sejfu, v síti majitele aj.).
5.3 Knihovny jako soutěžitelé v hospodářské soutěži
I když hlavním cílem veřejných knihoven není dosahování zisku, jsou
finanční a majetkové zdroje získané vlastní činností významným zdrojem
jejich financování vedle prostředků ze státního rozpočtu a příspěvků
od fyzických a právnických osob a darů. Např. Národní knihovna ČR je
příspěvkovou organizací se samostatnou právní subjektivitou a mimo
svoji hlavní činnost může provozovat hospodářskou a obchodní činnost.36/
Knihovna tedy přesto, že plní především úkoly neziskové vůči občanům a
organizacím a veřejnoprávní funkce, vyvíjí hospodářskou činnost a je v
tomto směru účastníkem hospodářské soutěže jednak s ostatními
knihovnami (konkurenty v horizontální soutěži) i s odběrateli služeb a
dodavateli výrobků či služeb (materiálu, knih, CD-ROM aj.) ve
vertikální soutěži. "Soutěžitel" podle pojetí §41 ObchZ nemusí navíc
být ani podnikatelem, stačí že vyvíjí hospodářskou činnost. Národní
knihovna i další veřejné knihovny jsou proto soutěžiteli ve smyslu §41
ObchZ a platí pro ně pravidla hospodářské soutěže i ochrana proti
nekalé soutěži podle §41-55 ObchZ, zejména jako pro uživatele produktů
dodávaných jejich producenty (distributory), popř. jako pro
producenty.
6. Závěr
Uvedená pravidla se v praxi budou uplatňovat jistě spíše formou
vzájemné spolupráce, "společenské smlouvy", než postihů policie či
civilních sporů. Přesto jsou nutná, i když jejich vývoj bude trvat
určitou dobu. Zatím jsou mnohdy v pozici diskuzních otázek. Je ovšem
nutno odlišit to, co je nesporné již dnes od otázek zatím nejistých, a
to nejen v ČR, ale i v zahraničí. K tomu měl přispět i tento článek, i
když se nemohl zbavit diskuzní povahy tam, kde dané otázky objektivně
diskuzní jsou.
Poznámky a literatura:
1/ Viz čl. II odst. 1-3 Statutu Národní knihovny v Praze, vydaného MK
ČR na základě §4 odst. 2 zákona č. 53/1959 Sb. o jednotné soustavě
knihoven (knihovnický zákon).
2/ Viz Troller, A.: Immaterialgüterrecht. Sv. I. Basilej 1959, s. 42 a
násl.
V naší teorii viz Knap, K.: Základy systému práv k nehmotným statkům.
Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, 2 (1974), s. 79 a násl.
3/ Viz Lehman, B.A.: The Report of the Working Group on Intellectual
Property Rights (White Paper). Washington 1995.
4/ Viz Samuelson, P.: The Never-Ending Struggle for Balance.
Communications of the ACM, č. 5 (1997), s. 19-20.
Též Levinson, R.J.: Concerns raised by recent software-related
antitrust cases. The Antitrust Bulletin, č. 1 (1996), s. 43 a násl.
Též Boháček, M.: Soutěžní právo a duševní vlastnictví a harmonizace s
právem ES. Sborník z konference "Obchodní právo ČR a jeho harmonizace
s právem ES", Praha, 5.-6.5.1997.
5/ Viz Luby, Š.: Autorské právo. Bratislava, SAV 1962, s. 389 a násl.
6/ Viz Samuelson, P.: Copyright and Digital Libraries. Communications
of the ACM, č. 4 (1995), s. 18.
7/ Viz Lewinski, S.: WIPO Diplomatic Conference Results in Two New
Treaties. IIC, č. 2 (1997), s. 203 a násl.
Též Vinje: The New WIPO Copyright Treaty. EIPR, č. 5 (1997), s. 233 a
násl.
8/ Viz Wadlow, Ch.: Intellectual Property and the Rome Contracts
Convention. EIPR, č. 1 (1997), s. 14-15.
9/ Viz Samuelson, P.: Intellectual Property Rights and the Global
Information Economy. Communications of the ACM, č. 1 (1996), s. 23 a
násl.
10/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal,
20, č. 4 (1994), s. 171.
11/ Viz Boháček, M.: Počítačové právo po novele autorského zákona.
Systémová integrace, č. 4 (1996), s. 7-17.
Tentýž autor: Směrnice Rady ES o počítačových programech - překlad s
komentářem. Systémová integrace, č. 2, 3 (1995).
12/ Viz Rosenberg, V.: Will new information technology destroy
copyright? The Electronic Library, č. 12 (1994), s. 286.
13/ Viz tamtéž, s. 285.
14/ Shodný názor uvádí též Telec, I.: Tvůrčí práva duševního
vlastnictví - Doplněk. Brno 1994, s. 83.
15/ Výklad precedentů z praxe USA viz Boháček, M.: Autorskoprávní
ochrana počítačových programů. Průmyslové vlastnictví, č. 1 (1995), s.
5 a násl.
Další vývoj viz Ferron O.W. - Daley-Watson, C.J. - Kiklis,M.L.:
On-line Copyright Issues, Recent Case Law and Legislative Changes
Affecting Internet and Other On-Line Publishers. Journal of the Patent
and trademark Office Society, č. 1 (1997), s. 5 a násl.
16/ Viz Samuelson, P.: The Ups and Downs of Look and Feel.
Communications of the ACM, č. 4 (1993), s. 29 a násl.
17/ Viz Samuelson, P.: Regulation of the Technologies to Protect
Copyrighted Works. Communications of the ACM, č. 7 (1996), s. 17 a
násl.
18/ Viz Lehman, B.A.: The Report of the Working Group on Intellectual
Property Rights (White Paper). Washington 1995, s. 133.
19/ Tamtéž, s. 145.
20/ Viz Knap, K.: Společenské hry z hlediska problematiky právní
praxe. Socialistická zákonnost, č. 4 (1980).
21/ Viz §5 vyhl. č. 36/1994 Sb. o podmínkách, za nichž lze
reprodukovat bankovky, mince, cenné papíry a platební karty a vyrábět
předměty, které je úpravou napodobují.
22/ Viz definice International Federation of Reproduction Rights
Owners - citováno z publikace Norman, S.: Electronic Copyright: The
Issues. IFLA Journal, 20, č. 4 (1994), s. 171.
23/ Viz též Norman, S.: Copyright: Report of the WIPO Meeting, 4th
Session. IFLA Journal, č. 1 (1995), s. 49.
24/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal,
20, č.4 (1994), s. 171.
25/ Flint, M.F.: A User s Guide to Copyright. 3. vydání. Londýn,
Butterworths 1990, s. 74.
26/ Viz Wall, R.: Copyright and Text: Commercial Research and Fair
Dealing. Managing Information, č. 9 (1994), s. 25.
27/ Viz Wall, R.A.: Copyright made Easier. Londýn, ASLIB 1993, s. 27.
28/ Viz Bruwelheide, J.H.: The Copyright Primer for Librarians and
Educators. Chicago, American Library Association 1995.
29/ Viz Norman, S.: Copyright in Public Libraries. Library Association
Copyright Guide, č. 5 (1996).
30/ Podrobnější výklad viz Boháček, M.: Autorský zákon po novele -
úplné znění s výkladem. EPP, č. 9-10 (1996), s. 11 a násl.
31/ Viz Norman, S.: Electronic Copyright: The Issues. IFLA Journal,
20, č. 4 (1994), s. 173.
32/ Viz Williams, B.S.J.: Document delivery survey. FID News Bull., č.
4/5 (1994), s. 83-88.
33/ Viz Burchinal, L.G.: Svojprávnosť: možnosť využitia CD-ROM.
Spravodajca Slovenskej technickej knižnice, č. 2 (1992), s. 5-18.
34/ Viz Autorské právo a činnosť knižníc. Bratislava, Slovenská
technická knižnica 1996, s. 12-13.
35/ Viz cit. č. 31, s. 173.
36/ Viz čl. I odst. 2 a čl. IV odst. 2, 3 Statutu Národní knihovny.
#