INTERPERSONÁLNÍ VZTAHY Interpersonální Vztahy Jsou Založeny Na Schopnosti Najít

interpersonální vztahy interpersonální vztahy jsou založeny na schopnosti najít, budovat a udržet, případně ukončit vztah adekvátně dle jeh

INTERPERSONÁLNÍ VZTAHY
Interpersonální vztahy jsou založeny na schopnosti najít, budovat a
udržet, případně ukončit vztah adekvátně dle jeho potřeby.
Základními teoriemi pro vývoj interpersonálních vztahů je jednak
Ericksonova teorie vývojových období (1. období bazální důvěra ve
vztahu, 2. vytvoření autonomie, 3. iniciativa ve vytváření vztahu se
světem se separací, jehož součástí je ambivalence) a teorie M.
Mahlerové o ranných stádiích vývoje ega, kde po autistické a
symbiotické fázi nastává separačně – individuační fáze, jejíž dobrý
průběh se v pozdějším životě projevuje objektní stálostí.
Mezilidske vztahy jsou jednou z hodnot utvářejících náš život. Jde o
dvojí sociální dovednost. Dokázat se prosadit, popřípadě ustoupit a
dokázat přijímat, popřípadě korigovat jednání lidí ve svém okolí.
Sociální interakce - vzájemné působení lidí uvnitř sociální skupiny
Struktura vztahů uvnitř sociální skupiny
- pozice
- status
- společenská role
1. POZICE
- pozice je místo, které člověk zaujímá v rámci sociální skupiny a
současně označuje i jeho společenskou funkci (pozice je např.: v
rodině, v zaměstnání, v neformální skupině)
Pozice jedince ve skupině je určována:
a) stupněm přitažlivosti
1. populární osoby
2. oblíbené osoby (tuto osobu si vyberu)
3. akceptované osoby (má nějaké negativní vlastnosti ale beru ho)
4. trpěné osoby (mám proti němu výhrady ale do skupiny prostě patří)
5. osoby stojící mimo skupinu (z různých důvodů ale i z vlastní
zkušenosti)
b) mírou osobní moci a prestiže
1. vůdcové (určují směr skupiny)
2. pomocníci (aktivní členové ve skupině – spolupracují s vůdcem)
3. podřízení členové (ochotně spolupracují, úkol splní dobře)
4. pasivní členové (nejsou ochotni něco udělat pro skupinu)
5. periferní členové (aktivity skupiny napadají)
c) podle způsobu prosazování se jednotlivce
1. přehlížené osoby (chtějí, neumějí, nezaujmou skupinu)
2. odmítané osoby (chtějí, nejsou žádoucí)
3. osamělé osoby (chtějí, neumějí a nejsou žádoucí)
4. izolované osoby (nechtějí, z nějakého důvodu nemohou)
2. STATUS
- trvalejší pozice, získává se podle vlastností člověka
1. vrozený (nemění se, pohlaví muž x žena)
2. získaný (dobrý sportovec, premiant třídy)
3. připsaný (je dán věkem a společensko-ekonomickou situací, mění se)
3. SPOLEČENSKÁ ROLE
- souhrn očekávání společnosti, jak se má člověk chovat v určité
společenské pozici; role a pozice jsou spojené
- v každé společnosti a v každém společenském systému existují různá
očekávání, jak se lidé budou chovat v pozicích
- vývojem společnosti se mění i společenská role (změna role zdravotní
sestry, ženy v různých částech světa)
Setkáme s problémy:
1.
spojování rolí – syn, vnuk, bratr, švagr, zeť, otec, student …
2.
neslučitelnost rolí – 2 požadavky jsou neslučitelné (např.: učení
X výlet s kamarády)
KOAKCE – v jednom pracovním kolektivu na sobě lidé nejsou závislí;
neovlivňují práci druhých
KOEXISTENCE – existence lidí vedle sebe; nedochází k vzájemné
komunikaci (např.: rodina – matka s otcem nemluví)
KOOPERACE – vzájemná spolupráce vąech členů; špatná práce ovlivní celý
kolektiv
TOLERANCE – ohled na potřeby druhých lidí; tolerance jejich nedostatků
a špatných vlastností
SOUTĚŽENÍ – jen do zdravé míry; motivuje lidi k lepším výkonům
RIVALITA – jeden chce zvítězit nad druhým; používají se nečestnosti
(např.: pomluvy)
- u lidí, kteří mají podobné kvality ale nepřiměřené ambice;
vystupňovaná soutěživost
ŠKÁDLENÍ – do jisté míry; interní vztahy – rodina, přátelé
IRONIZOVÁNÍ – zesměšňování, ponižování
RECIPROCITA – vzájemné vyhovění (když ty mě, tak já tobě)
Problematika konfliktu
Konflikt
= odvozeno od latinského slova = srážka, boj, spor
= bývá provázen negativním emočním produktem, ať už jde o strach a
navenek se projevuje destrukčním chováním = agrese.
Sociální vnímání (percepce)
= vzájemné vnímání jedinců ve skupině
- je ovlivněno sociální zkušeností
- vnímání závisí na sociálních faktorech
- vyvíjí se během života dle možností sociálních podnětů
Sociální percepce je podmíněna:
*
temperament – dynamika
*
vlohy v rámci sociální inteligence
*
vitalita – potenciál energie
*
citlivost
*
vnější výchovné podněty – nejdůležitější je míra výchovného
působení na rozvoj sociálního vnímání
*
nedostatek podnětů je méně nebezpečný než nadbytek
Faktory zkreslující posuzování osobnosti
- laické (soudíme my sami)
- odborné (náplň práce psychologů)
CHYBY SOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ
1. hallo efekt – posuzování druhého člověka na základě prvního dojmu
2. logický omyl – do pozorování zahrnujeme pouze ty rysy, které
souhlasí s našimi dojmy o dané osobě
3. efekt shovívavosti – člověk hodnotí pozitivně v očekávání, že ho
pak lidé budou také kladně hodnotit
4. efekt recentnosti – nové informace mají větší účinek na vytváření
dojmů než ty dřívější
5. mezipozorovatelský efekt – vyměňování informací mezi pozorovateli
může ovlivnit vlastní dojem
6. efekt figury a pozadí – figura = ten člověk, pozadí = společnost,
ve které se pohybuje
7. autoprojekce – přisuzování svých vlastností jinému člověku (kladné
i záporné)
8. promítání citových stavů a vztahů – stavy – špatná nálada (nemoc) –
jsme přísnější
- dobrá nálada – jsme tolerantnější
- vztahy – pozitivní x negativní
SOCIOMETRIE
===========
Sociometrie je jedna z metod sociální psychologie, která byla vyvinuta
ve třicátých letech 20. stolení americkým profesionálním psychiatrem
rakouského původu jménem Jacob Levi Moreno (je tvůrcem psychodramatu -
hraní rolí). Tato metoda zjišťuje interpersonální emotivní vztahy
uvnitř skupiny a výsledky sociometrického výzkumu lze využít ke
zjištění sociálních konfliktů a napjatých interpersonálních vztahů, k
identifikaci neformálního vedoucího skupiny, neformálního
hierarchického pořadí pracovníků, či sociálně izolovaných jedinců ve
skupině nebo i sociometrické kliky a v neposlední řadě i k získání
informace ohledně přístupů členů skupiny ke svým povinnostem a ke
kolektivní práci. Metoda sociometrie umožňuje vyjádřit interpersonální
vztahy pomocí čísel, grafů a textu a tak získat cenné informace o
stavu vzájemných subjektivních psychologických vztahů a vazeb ve
skupině.
• metoda volby a odmítání (ano x ne)
• metoda popisu
• žebříčková komparace - každý člen skupiny seřadí ostatní členy dle
kritérií, př. agrese, ….
• metoda sebesrovnávání - člen porovnává sebe s ostatními
Sociometrický výzkum probíhá následujícím způsobem:
1.
musí být vymezeny hranice skupiny, v níž se test provádí;
2.
počet výběrů, které má dotazovaná osoba k dispozici se doporučuje
neomezený, ale v případě potřeby zjednodušení je možné využít i
omezeného počtu výběrů;
3.
členové skupiny jsou požádání, aby vyplnili osobní (neanonymní)
dotazník (v papírové nebo elektronické podobě);
4.
dotazovaní členové v dotazníku vyplní odpovědi na pevně stanovený
počet otázek tak, že provedou výběr (případně odmítnutí) podle
specifikovaného kritéria nebo myšlené aktivity a seřadili je podle
intenzity;
5.
otázky musí být kladeny tak, aby jim všichni dotazovaní rozuměli,
aby byly co nejkonkrétnější, a v žádném případě nesmí sugestivně
vést k určité odpovědi;
6.
výběry mají být provedeny tak, aby ostatní členové skupiny o nich
nevěděli;
7.
otázky jsou zpracovány odborníkem do grafické, matematické a
textové podoby;
V


ýsledky sociometrického testu jsou vyjádřeny prostřednictvím
SOCIOGRAMU, který může mít různé formy (hvězdicovitý, hierarchický,
apod.) a skládá se z výsledků otázek kladených subjektům z konkrétní
skupiny.

INTELIGENCE
= globální schopnost jedince účelně jednat, rozumně myslet a účinně se
vypořádat se svým okolím; zahrnuje schopnost učit se ze zkušenosti a
přizpůsobovat se okolí.
Pojem inteligence se tradičně obecně používá jako určitý ekvivalent
"chytrosti", za inteligentního je považován člověk s vyššími
rozumovými schopnostmi, s vyšším rozumovým potenciálem.
*
W. Stern inteligenci definuje jako "všeobecnou schopnost individua
vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky" říká, že jde
o "všeobecnou duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním
úkolům a podmínkám.
*
J. P. Guilford inteligenci definuje jako "schopnost zpracovávat
informace", čímž jsou myšleny všechny vjemy.
*
J. Piaget inteligenci definuje jako adaptaci, tedy určitou
rovnováhu mezi akomodací a asimilací – tedy "lidsky řečeno"
rovnováhu mezi tím, jak se dotyčný přizpůsobí vlivům okolí a tím,
jak si okolí přizpůsobí sobě.
Měření inteligence pomocí testů poprvé použil francouzský psycholog
Alfred Binet při vyšetřování duševně zaostalých dětí (1904). K tomu
úkolu byl pověřen ministerstvem školství a jeho metoda měla odhalit
děti, jejichž zařazení do normálního žákovského kolektivu mohlo činit
potíže.
Vypracoval soubor 30 různě obtížných úloh zaměřených na měření
schopnosti úsudku, porozumění a logického myšlení. Test nechal vyřešit
určitému vzorku lidí a výsledky statisticky zpracoval. Vznikla tak
stupnice, pomocí které měřil tzv. mentální věk. Německý psycholog
Stern definoval inteligenční kvocient (IQ) jako poměr mentálního a
fyzického věku:
IQ = 100 x mentální věk/fyzický věk
MODELY INTELIGENCE
Louis Thurstone – jádro inteligence tvoří sedm mentálních primárních
schopností
1.
chápání slov
2.
slovní plynulost neboli pohotovost
3.
induktivní usuzování – testy analogie nebo číselné řady
4.
prostorová vizualizace
5.
početní faktor – počítání jedn.matematických úloh
6.
rychlost vnímání
Raymond Cattel – hierarchický model inteligence – 2 hlavní faktory
1.
tekutá (fluidní) inteligence – základní kapacita pro učení a
řešení problémů je nezávislá na vzdělání; je biologicky podmíněná
a má dědičný základ; převažuje do dospělosti a pak klesá
2.
krystalická inteligence – je podmíněna učením, výchovou, osobní
stimulací; zvyšuje se až do stáří pokud se člověk vzdělává
TVOŘIVOST (kreativita)
======================
= zvláštní komplex schopností; jejím projevem je nalézání správných,
ale zároveň nových, originálních a užitečných řešení.
Jejím předpokladem je:
*
inteligence
*
otevřenost nové zkušenosti
*
pružnost způsobů poznávání
Tvořivost bývá některými psychology stavěna jako protiklad
(komplemetární doplněk) inteligence. Podle myšlenky, že je-li
podstatou inteligence schopnost přizpůsobit se okolí, je podstatou
tvořivosti schopnost přizpůsobit okolí sobě. Jindy bývá včleněna mezi
faktory inteligence, protože tvořivost bezprostředně souvisí se
schopností divergentního (laterálního) myšlení.
Zajímavý je snad poznatek, že ne každý vysoce inteligentní člověk je
vysoce tvůrčí, ale v zásadě každý vysoce tvůrčí člověk je intelektově
vysoce nadaný.
Složky tvořivosti
-----------------
a) imaginace – schopnost představit si různé děje a manipulovat s nimi
b) heuristická sl. – řešení problémů tvůrčím myšlením
c) schématická sl. – základní myšlenkové, logické operace
d) fluence – schopnost vyprodukovat mnoho nápadů
e) flexibilita - schopnost produkovat různorodá, ale i obsahově různá
řešení
f) originalita – schopnost vytvářet neobvyklá řešení
g) senzitivita – citlivost na problémy, schopnost vidět možnosti
zlepšení
h) redefinování – schopnost použít staré poznatky novým způsobem
Etapy tvořivého procesu
-----------------------
1.
přípravná fáze – definování problému a vyzkoušení obvyklých
způsobů řešení
2.
inkubační fáze – na nevědomé úrovni probíhají procesy, které mohou
přispět k řešení
3.
iluminační fáze – napadne nás řešení (AHA-EFEKT)
4.
ověřovací fáze – ověření možností realizace
UČENÍ
=====
= výraz učení označuje z širšího hlediska osobní či zprostředkované
osvojení elementárnějších i širších poznatků a úkonů směřujících k
formování samostatné a kultivované osobnosti. V užším slova smyslu se
učení definuje jen jako cílevědomé či řízené získávání vědomostí,
dovedností a návyků.
Učení znamená získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho
života. Naučené je opakem vrozeného.
Učení je:
*
vrozená aktivita jedince (adaptační mechanismus jedince);
*
přizpůsobení se podmínkám;
*
proces získávání změn v chování a vlastnostech organismu (výsledek
aktivity subjektu v závislosti na vnějších a vnitřních podmínkách
a na výsledcích vlastní činnosti);
*
didaktický proces záměrného, cílevědomě navozovaného osvojování
vědomostí, dovedností a návyků;
*
vzdělávací a výchovný proces (kognitivní i sociální učení),
výchova = řízené sociální učení
Adaptace : aktivní - přizpůsobujeme SI okolí
pasivní - přizpůsobujeme SE okolí
Učení plní funkci přizpůsobování se organismu k prostředí a ke změnám
tohoto prostředí, ve společnosti to znamená, že se jedinec
přizpůsobuje společenským podmínkám a požadavkům.
Druhy učení:
1.
KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ
*
metodu rozpracoval Ivan Petrovič PAVLOV
*
k této formě učení dochází tehdy, když je neutrální podmíněný
podnět opakovaně časově spojován s nepodmíněným podnětem, který
vyvolává automaticky reflexívní „nepodmíněné“ reakce
*
po určitém počtu opakování spojení podnětů dojde k tomu, že
nepodmíněná reakce se objevuje pouze v přítomnosti podmíněného
podnětu
*
pokud nedojde ke zpevnění podnětů opakovanými reakcemi dochází k
VYHASÍNÁNÍ
2.
OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍ
*
podle tohoto modelu učení vyvolává určitý podnět určité chování,
původně zcela náhodné
*
organismus se učí z důsledků svého chování, následky určitého
chování jsou podnětem k učení
*
pozitivní zkušenost nás vede k opakování, při negativní zkušenosti
se budeme důsledkům chování vyhýbat
a.
pozitivní zpevnění – proces při němž určité chování vede k
následku, který pravděpodobnost výskytu daného chování zvýší
(odměna za žádoucí chování)
b.
negativní zpevnění – proces, při němž se pravděpodobnost
určitého chování zvýší proto, že se daným chováním odstraní něco
negativního
c.
pozitivní oslabení – proces, při němž se pravděpodobnost chování
sníží, protože vedlo k něčemu nežádoucímu (chování, které vedlo
k trestu)
d.
negativní oslabení - proces, při němž se pravděpodobnost chování
sníží, protože nevede k očekávanému výsledku (dítě brečí, ale
zmrzlinu nedostane)
3.
INSTRUMENTÁLNÍ PODMIŇOVÁNÍ
*
učení pokusem a omylem
4.
UČENÍ VHLEDEM
*
učení prostřednictvím řešení problémů
5.
VERBÁLNÍ UČENÍ
*
osvojování odpovědí na otázky slovní povahy, jde o typické
paměťové učení
6.
SOCIÁLNÍ UČENÍ
*
osvojování dovedností a návyků potřebných k sociální interakci
TRANSFER – přenos učení
a.
specifický – spočívá v použití výsledků naučených úloh v podobných
situacích
b.
nespecifický – přenos pochopených vztahů a principů na mnohem méně
podobné situace
INTERFERENCE – negativní transfer
- předchozí nezpevněné vědomosti narušují další učení se podobným
vědomostem